Těla

Bývaly doby, kdy kraj jižně do Skal terorizovala Těla. Čas od času nějakou vesnici přepadla skupina mrtvol, odvlekla s sebou živé zajatce a odnesla s sebou těla těch, kteří v boji padli. Kdo se dostal Tělům do spárů, živý se nevrátil. Jen Znovuzrození (viz samostatné heslo) mohli podat svědectví o tom, jaká síla Těla ovládá a k čemu potřebují živé lidi. Hluboko ve Skalách čekalo totiž na vylíhnutí Valbarižino vejce (viz samostatné heslo), o něž v jeskyni pečovaly tisíce malých  stvoření známých buď jako chlupáči nebo jako dračí blechy. Chlupáči nebyli větší než dvě mužské pěsti, kulatí, s tmavou srstí. Sami o sobě byli naprosto neškodní, pomalí a zranitelní. Pouze když je někdo probodl příliš prudce, vystříkla z nich tekutina, která mohla poleptat kůži a oslepit, pokud zasáhla oko. K tomu, aby byli chlupáči nebezpeční, potřebovali mrtvého člověka. Vydloubli mu oči, z lebky odstranili mozek, očními otvory se dostali do dutiny lebeční a odtud mrtvolu ovládali - jako když našinec řídí auto. Když je chlupáči zrovna nepotřebovali, nechávali je ležet v přední jeskyni jako v "garaáži". Těla ovládaná chlupáči byla prakticky nepřemožitelná, protože necítila bolest ani únavu a neměla žádná zábrany, které brání člověku, je-li soudný, využít v boji veškerou sílu. Zuřivostí by se dala přirovnat ke skandinávským berserkům. Jednu nevýhodu ovšem Těla měla - hnilobné procesy chlupáči zastavit nedokázali, a tak se Těla postupně stávala nepoužitelnými a musela být čas od času nahrazována novými. Těla byla pro chlupáče nezbytná, aby dokázali obstarat potravu pro Valabrižino vejce, které zahřívali vlastním teplem. Tou potravou byla lidská krev, chlupáči tudíž museli čas od času vyrazit ukryti v lebkách Těl ze Skal na jih a nalovit nějaké lidi, kterým pak postupně nad vejcem otevírali žíly a sytili jej.  Konec řádění Těl učinil Halldor z Mortaluny se svými přáteli Arslanem Krásnovlasým, Araltem, Vigfúsem Duhovým očkem a bratry - blíženci Skettrakinem a Hrapnhirem.