Tarantrofové jsou vlastně severoedagwonskou obdobou řeckých kentaurů. Koňské tělo nese místo krku a hlavy lidský trup, který je naň napojen v oblasti pánve. V něčem se Tarantrofové od kentaurů radikálně liší: zatímco kentauři jsou pouze mužského pohlaví a je tudíž záhadou, jak se rozmnožují, u Tarantrofů existují pohlaví obě a rozmnožování se děje naprosto přirozenou cestou. V porovnání skoňmi jsou Tarantrofové drobnější a subtilnější, v kohoutku mívají kolem 120cm. Rychlostí si s koňmi ovšem nezadají, jsou obratnější při zdolávání svahů, někteří se pohybují obratně i v horském terénu podobně jako kamzíci. Mají ovšem podstatně menší nosnost než koně. Ozbrojeného dospělého muže by sice Tarantrof unesl, ale ne moc daleko a rozhodně by se nepouštěl do klusu nebo do cvalu.
Anatomie Tarantrofů není dosud příliš probádaná. Na koňské kostře nutně muselo dojít ke změnám v oblastni ramenního pletence a horních žeber, předpokládá se, že některá se spojila s pánevními kostmi lidského trupu. Lidská pánev má snad zachované lopaty pánevní a kost stydkou, kosti sedací zřejmě nikoliv. V oblasti kohoutku je tělo Tarantrofa mohutnější než kentaura, protože na obratlové trny se zde napojují svaly držící ve vzpřímené poloze lidské tělo. Vzhledem k tomu, že Tarantrofům roste podél páteře hříva, není to příliš patrné. Co se vnitřních orgánů týče, je jisté, že Tarantrofové mají kompletní vnitřní orgány jak v lidském, tak v koňském těle (vyjma orgánů rozmnožovacích, které lidskému tělu chybí; Tarantrofky zase nemají mléčné žlázy na těle koňském). Zranění hrudního koše lidského trupu je proto pro Tarantrofa mnohem méně nebezpečné než pro člověka. I když dojde k pneumotoraxu, koňské plíce "udýchají" celé tělo, a srdce v koňském trupu je schopné utáhnout celý krevní oběh, samozřejmě za předpokladu snížené námahy. Pokud však dojde k vyřazení plic či srdce koňského těla, Tarantrof umírá, protože jeho lidské orgány nedokáží celé tělo zásobovat okysličenou krví. Co se zažívacího a vylučovacího traktu týče, jsou Tarantrofové všežravci jako lidé a tomu funkce jejich orgánů také odpovídá. Představa, že by se Tarantrofové živili obrokem či senem je naprosto lichá, nemají býložravý chrup. Úměrně velikosti Tarantrofové spotřebují značné množství potravy i tekutin, rozhodně podstatně větší, než by spotřeboval člověk velikosti odpovídající jejich lidskému trupu. Zažívací trakt Tarantrofa se od koňského značně liší. Zatímco kůň má zažívání přizpůsobené kontinuálnímu příjmu potravy (pase se 14 - 20h denně a vzhledem k velikosti a váze - cca 500 kg - má malý žaludek o objemu 10 - 15l; trousí zhruba každé 2 hodiny), Tarantrof zpracovává potravu podobně jako člověk. Má oproti koni v poměru ke koňskému tělu větší žaludek a také stejně jako lidé vědomě kontroluje vyprazdňování. Propojenost zažívacího traktu v lidském a koňském trupu není jasná.
Tarantrofky mají narozdíl od klisen oddělený poševní vchod a vývod močové trubice. Nejsou zprávy o tom, že by se u Tarantrofek vyskytovaly vícečetné porody. Těhotenství trvá nejčastěji deset měsíců. Tarantrofky rodí stejně jako klisny vleže a porod obvykle netrvá déle než dvě nebo tři hodiny. Dítě se rodí hlavou napřed, respektive předníma nohama a na nich položenou hlavičkou a tělíčkem. Jako každé dítě má i Tarantrofátko v poměru k tělíčku velkou a těžkou hlavu, a tak narozdíl od hříběte nemůže začít běhat hned po porodu. Obvykle se začíná na vlastní nohy stavět v době, kdy lidské děti začínají lézt po čtyřech, někdy už v šesti měsících. Krom toho, že se dříve pohybují "po vlastních", se děti Tarantrofů od lidských dětí ve vývoji příliš neliší. Matky je kojí dlouho, málokdy je odstavují před ukončením prvního roku života.
Stejně jako se vyskytují lidé s různou barvou očí a vlasů a srůznými odstíny pleti, vyskytují se i Tarantrofové v řadě barevných variet. Většinou jsou to tradiční kombinace, které známe u koní. Tarantrofové tmavovlasí bývají vraníci, hnědáci či grošáci, světlovlasí Tarantrofové jsou obvykle bělouši, světlí grošáci nebo isabely, výjimečně se objeví i černá isabela; zrzci jsou většinou ryzáci. Je možné setkat se samozřejmě i s jinými barvami, Tarantrofové mohou mít i bílé "ponožky" nebo být strakatí.
Tarantrofové se nepokládají za křížence koně a člověka. Nikdy nepoužívají výrazy "lidské tělo" a "koňské tělo", když o sobě hovoří. Podobně jako my máme horní a dolní končetiny, oni mají horní a dolní trup. Jsou velmi alergičtí na to, když je někdo ke koním přirovnává nebo se k nim jako ke koním chová - mnoho lidí totiž zcela bezmyšlenkovitě Tarantrofa přátelsky poplácá po plecích či po zadku, jako by to byl kůň. Pokud Tarantrof někomu nabídne svezení, nevybídne ho slovy "nasedni si", ale spíš řekne "vezmu tě na záda".
Stejně tak je naprosto zcestná představa, že by Tarantrofové obcovali s koňmi, nemají-li přirozeného partnera. Stává se to asi tak často, jak často lidé obcují s opicemi.
S lidmi udržují Tarantrofové většinou přátelské vztahy a hledí na ně s jistou laskavou shovívavostí. Podle tarantrofských pověstí je totiž rod Tarantrofů starobylejší než lidský a lidé z Tarantrofů vznikli. Kdysi jeden Tarantrof jakousi nerozvážností pohněval lesní bohy, jimž se Tarantrofové klaní, a ti za trest celou jeho rodinu rozsekali vejpůl. Z jedné poloviny tak vznikli koně a z druhé lidé - se dvěma nohama pomalejší a vratší než Tarantrofové, a, jak někteří trochu škodolibě dodávají, s podstatně menším pyjem.
