Nejznámější neznámá české fantasy
Že jsem v TOP TEN? To se mi neřeklo!
Prohlásila to Veronika Válková
V roce 1992 sotva kdo tušil, že první dáma české fantasy Vilma Kadlečková získá nebezpečnou konkurentku. Dost možná, že jen málo lidí to ví i dnes. Vyznavči žánru fantasy sice znají román Wetemaa a vědí, že právě v nakladatelství Golem vyšel jeho druhý díl. není jim neznámo, že román nesepsal "Ceredig Mořeplavec", jak je uvedeno na deskách knihy, nýbrž Adam Andres, viz tiráž. Nicméně jen málokdo uhodne, že za pseudonymem Andres se skrývá Veronika Válková, v tiráži uvedená jako autorka ilustrací. Vskutku je to ironie! To lepší, co je na knize odměněné v roce 1992 cenou Ikaros za nejlepší český sci-fi román, totiž text, je zakamuflováno, Válková se skrývá pod pseudonymem Andres, kdežto hlásí se pod vlastním jménem k autorství problematické části, totiž ilustrací a koncepce obálky (kniha loni dostala potupnou cenu Plivník za odpudivost vzhledu, obálku realizovala podle Veroničina návrhu Zdeňka Boušková). Nicméně, dalo se čekat, že podivuhodnou knihu sepíše netuctová žena a ty mívají všelijaké nápady. Tak tedy, sejděme se s neznámou autorkou slavné knihy Veronikou Válkovou!
Veroniko, nevadí vám, že ve světě sci-fi a fantasy vás nikdo nezná?
Někdo přece ano. Slyšela jsem, že Ivan Adamovič mě bonzoval, že jsem vysoká tmavovlasá slečna.
To můžu potvrdit. Co nám o sobě řeknete navíc?
Studuji v pátém ročníku latinu a historii. Chci se specializovat na každodennost všedního života českého středověku. Taky mě zajímají Keltové a Vikingové a vůbec všichni Seveřani. A samozřejmě starý Řím, už kvůli té latině.
Co jste říkala tomu, že ve čtyřce Ikarii Wetemaa uspěla v anketě na šestém místě v žebříčku "top ten" nejlepších českých sci-fi všech dob, před Čapkovou Válkou s Mloky a Součkovými Blázny z Hepteridy?
Vážně? To se mi neřeklo! Můj nakladatel mě měl informovat. Říkáte, že na šestém? To jsem se v gymnastice umístila taky.
K fantasy jste se dostala od záliby v historii?
Určité vazby tady jistě jsou. Vím toho hodně o tom, co lidi za starých časů dělali, take můžu lecos ze svých vědomostí aplikovat.
Jak to tedy bylo s Válkovou a fantasy?
Brácha mi jednou přinesl severské ságy. Byla to tlustá knížka o Erikovi Rudém, o Njálovi a jeho synech, mělo to tři sta stran a strašně se mi to líbilo. Byl tam například příběh o ženě obviněné z čarodějnictví. Oni tehdy brali čarodějnictví jako úplně normální věc, jenže ta žena se dopustila toho, že škodila. právě to jí vyčítali.
Jako řemeslník, který udělá špatně svoji práci?
Spíš jako řemeslník, který řemeslo zneužije. Nebo jiný motiv: jeden muž v zpase usekl druhému nohu. Je to tak, jak vidíš, řekl mu, noha je pryč! Máš pravdu, na to poraněný. Měl jse se líp krýt, dodal a umřel. Byla v těch ságách spousta věcí, které mě oslovily. No a pak jsem v sedmaosmdesátém dělala průvodkyni na Jemništi, to mi bylo semnáct a tam jsem začala psát. nakonec z toho byla Wetemaa.
Vážně jste nikdy před tím nic nepsala?
Ale ano, jenže jen tak do šuplíku. Už ve třetí třídě jsem přemlouvala spolužáky, že natočíme podle mého scénáře film o koních. Nic z toho samozřejmě nevzešlo. Psaní scénářů se mi líbilo, psala jsem ve stylu "Ať žijí duchové" a taky loupežnické záležitosti v duchu Lips Tuliana. To už jsem byla blázen do historického šermu.
Tak pozor, možná přece jen znáte ještě někoho ze světa sci-fi, Jardu Jirana!
Já byla u Kadetů a Jirana jsem jednou viděla. Byl u Burdýřů a moc se mi líbil! Nosil šarlatový plášť a vypadal v něm impozantně.
Vaše prvotina byla tlustý román. Obvykle to bývá jinak, začíná se zpravidla povídkami.
Nikdy jsem neměla potřebu psát povídky do časopisů. Wetemau jsem psala pro sebe, chtěla jsem si ty popsané papíry svázat do knížky. kamarádi to četli a navedli mě, abych to odnesla do nakladatelství. Nabídla jsem to Albatrosu. Tam mi řekli, že se jim to líbí a že mi to nevydajíl Stejně to dopadlo v Orbis Pictus.
Ti zkrachovali.
Dobře jim tak. Nakonec jsem si obstarala brožurku se seznamem nakladatelů. Dvacet jsem si zaškrtla a obeslala, v jednom mi dokonce přidělili paní redaktorku. Dřív redigovala technické příručky. Hned prohlásila, že se jít o nelíbí a že jména mých postav jsou blbý a prvních dvacet stran rukopisu počmárala, a pak mi sdělila, že dál to bude opravovat rovnou v počítači. Takže jsem si rukopis zase odnesla. No a nakonec zase brácha mi dohodil Vlada Ríšu a ten Wetemau v Golemu vydal.
Autoři mívají s vydáním prvotiny mnohem větší útrapy. Můžete si gratulovat, že to šlo tak relativně snadno a následoval hned úspěch!
Já vlastně dělám jen to, co mi jde snadno. Jsem už taková. Tak třeba jednou jsem se v září začala učit na kontrabas a v prosinci jsem začala chodit do Pražského studentského orchestru. Dali mi zahrát z listu Vivaldiho Concerto grosso a vzali mě! No a letos jsme 30. dubna soutěžili v Belgii a ze 118 zúčastněných orchestrů jsme byli první. Navíc naše skladba na kontrabasu stála.
Jestliže vám něco schází, sebevědomí to není. Váš nakladatel Vlado Ríša si stěžuje, že je s vámi těžké pořízení, že jako autorka jste vzpurná.
S ním je taky těžké pořízení.
Kdo vyhrává na body?
Ten ať si nestěžuje. U druhého dílu mi řekl, abych sto stran vyškrtala, a já to udělala. Bylo mi jasné, že turnaj popsaný na třiceti stranách je přes míru. Tam se škrtalo celkem snadno.
V jakém smyslu navazuje dvojka na jedničku?
Pan Ríša mi z prvního dílu vyhodil jednu nehotovou, jen tak letmo nahozenou kapitolu o cestě do Jižního Edagwonu. Tu jem rozvedla, takže je to vlastně samostatný román. S některými postavami z prvního dílu jsem se rozešla a obrečela jsem je.
Které to byly?
Na konci Wetemay, když v bitvě padl Sian a Dangrud. To mi padaly slzičky do kláves.
Proč jste je nenechala žít?
To nešlo! Přece nemůžu měnit historické skutečnosti!
Dalším dílem zakládáte na cyklus?
Možná. Mám náměty na tři, ne na čtyři další romány ze stejného prostředí. Wetemaa dvojka, Cesta do Jižního Edagwonu, uzavírá epochu nového sjednocování země Éllad. Je to něco takového, jako kdybych dokončila popis třicetileté války. Trojka by se měla odehrávat čtyři sta let před jedničkou, kdy se země sjednocovala poprvé. Popíšu, jak to všechno bylo, jak se ze sedmi knížectví stala jedna země a ta se rozdělila na dvě půlky, jak se Sutriwaxové vzmohli... Nevidím na tom nic divného. Česká země je malá a kolik historických procesů tu proběhlo, od Sáma po dnešní dobu! Vypracovala jsem si genealogické stromu významných rodů. Až budu psát další svazky, budu se o ně opírat.
Nevznikne z toho nějaká pseudohistorická próza, ze které fantastické motivy vymizí nebo v ní zevšední?
V tomhle problém nevidím. Země Éllad je strašně veliká, tam se toho může stát! Zajímá mě hlavně její minulost, chci se pouštět ke kořenům její mytologie. Minulost zemí i lidí mě přitahuje. Tak je to i s mými postavami. Nemusím o nich ani moc přemýšlet, něco mě uvnitř ťukne a vyplyne mi jejich curriculum vitae. Človíček je tu.
Nechcete někdy zkusit skutečně historickou prózu?
Ne. Musela bych se držet faktů.
Jako historičce by vám to nemělo dělat potíže.
No, nemělo. Jenže mám špatnou paměť na jména, na data a unikají mi souvislosti. S tou zátěží studuju už pět let historii.
Proto není konec studií v dohlednu?
O čem to mluvíte? Kdybych studovala pilně, jako moji spolužáci, nenapsala bych Wetemau, nemohla bych hrát na kontrabas. Mně studování nevadí. Prodlužuji si jím mládí!
Otázky kladl Ondřej Neff
Malý bonus - fotografie, která byla uveřejněna v Ikarii, ovšem černobílá:
Fotografie jsou z natáčení amatérského filmu "O nebezpečenstvích rytíře Gundalperta z Lobdaburgu, tak, jak je prožil věren svému srdci", což byla parodie na rytířské romány a točili jsme ji v roce 1994 s hrstkou nadšenců na hradě Bouzově. Film se sice podařilo jakž takž sestříhat, ale premiéry už se nedočkal. Kostým zlé čarodějnice-královny matky Mórag si zahrál ještě jednou v Hrútvangu. To v něm jela princezna Ingerid na setkání s Pánem draků.