...aneb historie trochu jinak

 
Dějepis může být občas poněkud nezáživný předmět. Obzvláště když je vám dvanáct a jste holka, která si zrovna nepotrpí na krvavé bitvy a významné panovníky. Ale co kdyby tu byla možnost vypravit se zpět proti proudu času a podívat se na vlastní oči, jak lidé kdysi dávno žili? To by bylo něco! Jenže jak to zařídit? Když máte kouzelný atlas jako Bára, stačí jen zapíchnout prst do mapy. No a my ostatní se k ní můžeme díky knihám Veroniky Válkové přidat…
 

Jak se vlastně zrodila myšlenka Výprav do minulosti?

Asi se nasmějete, ale vážně netuším. První Bářin příběh vznikl zhruba před deseti lety a já si opravdu nejsem schopná vzpomenout, proč jsem si najednou uprostřed psaní fantasy a učebnice a příprav na stěhování sedla a skoro na jeden zátah napsala vyprávění o holčičce, která se ocitla v bitvě na Vítkově… Asi mě zrovna políbila múza. Potom text několik let ležel v šuplíku. Nakonec jsem od Tomáše Němce (šéfredaktora časopisu Pevnost) dostala kontakt na jednu redaktorku z Fragmentu a té už jsem knížku nabízela s tím, že to může být celá série dobrodružství. Po mnoha odkladech a změnách mají první výsledek čtenáři od března k dispozici. Ovšem tu bitvu na Vítkově najdou až v nějakém dalším pokračování.

Jaké má projekt ambice? Čím by mohl zaujmout čtenáře?

Ambice? Vtáhnout do děje a potěšit. Aby čtenář, až knížku dočte, litoval, že je konec. Aby si představoval, jaké by to bylo, kdyby se ON dostal do minulosti stejně jako Bára a vymýšlel si vlastní příběh. A aby zatoužil dozvědět se o té době víc. A třeba – a to by bylo nejlepší – si i ověřil, jestli se to, co se v knize odehrálo, mohlo skutečně takto stát.

Co vás vedlo k tomu, že jste jako hrdinku příběhu zvolila Báru, obyčejnou dvanáctiletou holku?

Měla jsem pocit, že pro holky v tomhle věku u nás není žádná slušná literatura. Buď jsou to nějaké zamilované dívčí románky, nebo ty „společenské“ o dospívajících dívkách, které řeší problémy dospívajících dívek, či série knih o dívkách a koních. Jinde dívčí hrdinku jako hlavní postavu prakticky nenajdete. A to mi přišlo líto.

Klučičí hrdinové to mají samozřejmě jednodušší – kluci se s nimi identifikují a holky se do nich zamilovávají, ale zdá se, že to Bára zvládne. Rukopis četlo několik dětí obojího pohlaví od osmi do patnácti let a kluci ho hltali se stejným nadšením jako děvčata.
 

SETKAT SE S BUDOUCÍM CÍSAŘEM JAKO PUBERŤÁKEM, TO TU JEŠTĚ NEBYLO

A proč se Bářiným společníkem při prvním dobrodružství stal zrovna Karel IV.?

Protože si to přál pan nakladatel. Nejdřív se mi do toho moc nechtělo. Karel IV., při vší úctě k němu, je téma, řekněme, hodně otřepané. Ale otřepané je až tak od r. 1346, kdy se stal králem Svaté říše římské a po bitvě u Kresčaku i králem českým. Ovšem setkat se s budoucím císařem jako se zamilovaným puberťákem, to tu ještě nebylo.

Kolik je v příběhu fikce, a kolik skutečných historicky doložených událostí?

Fikcí je, že se na královský hrad v Paříži dostala holčička z 21. století, a fikcí je také většina toho, co tam prožila. Ale je to zasazeno do reálií co nejdůsledněji dodržených. Karel například opravdu navštěvoval přednášky na pařížské univerzitě a skutečně si v období, kdy ještě rostl, zlomil zápěstí. A prý se opravdu do své ženy Blanky zamiloval, když se pak jako odrostlejší děti setkali, aniž by věděl, kým jeho milovaná je, a pokusil se ji unést. Sice to není stoprocentně doložené, ale je to docela možné, navíc Blanka s Karlem měli skutečně láskyplné manželství. Vztah Karla a Jana Lucemburského byl pravděpodobně takový, jak je v knize vylíčen – vzájemně se respektovali, oceňovali svoje schopnosti, dokázali spolupracovat, ale v osobní rovině k sobě nikdy cestu nenašli. Hodně to byla vina královny Elišky.

My máme tendenci Jana odsuzovat jako „krále cizince“ a litovat Elišku, že jí Jan vzal syna a tak, ale Eliška byla hysterka namyšlená na svůj královský původ a Jan si vedle ní užil svoje. Bylo mu čtrnáct, když se brali, a byl „jen“ vévoda, zatímco ona byla osmnáctiletá dcera ze starého královského rodu a dávala mu sežrat jak původ, tak pubertu. To nemohlo skončit jinak než katastrofou. A jako obvykle na roztržku rodičů doplatily děti… Všechno, s čím se Karel o svém dětství svěřuje Báře, je pravda. Sám to později ve svých pamětech napsal.

Co si Bára ze své výpravy do středověku odnáší?

Fyzicky si odnáší náhrdelník od Karla a Blanky. Jinak taky pocit zahanbení, že o dva roky starší Karel hovoří, píše a čte relativně plynně čtyřmi jazyky, zatímco ona pouze svojí mateřštinou a umí trochu – ale opravdu jen trochu, vždyť dokončila pátou třídu – francouzsky a anglicky. Zjistila také, jak šíleně drahé byly ve středověku knihy, a začíná jí docházet, že mít knihovničku plnou knížek není taková samozřejmost. Karel jí rovněž vynadal, že si neváží toho, že ji rodiče posílají do školy. Do téhle chvíle Báru vůbec nenapadlo, že by škola byla něco, za co by měla být vděčná, jako většinu dětí ji spíš otravuje… Byla konfrontována s jiným světem, otevřely se jí jiné obzory, na některé věci se teď může dívat z jiného úhlu. Trochu se bojím, že čím častěji se bude Bára do minulosti dostávat, tím méně si bude rozumět se svými vrstevníky, protože bude díky svým zkušenostem prostě dospělejší. Uvidíme.
 

JÁ BYCH DO STŘEDOVĚKÉ REALITY NECHTĚLA ANI ZA ZLATÉ PRASE

Vystudovala jste historii a učíte dějepis, takže doba Karla IV. vám určitě není cizí. Co vám na středověku imponuje, a čemu byste se v této době raději vyhnula?

Začnu druhou částí otázky – čemu bych se ve středověku raději vyhnula. Pokud by šlo o CESTU do středověku, tak bych se nejraději vyhnula středověku celému. Našinec by tam nepřežil ani jeden den. Víte, spousta lidí si dnes hraje na středověké rytíře. Chlapci a muži se v brnění a s mečem po boku cítí jaksi mužněji a dívky, které se vrhají do bitev spolu s nimi, se zřejmě také cítí mužněji, což je spíše smutné. Nicméně málokdo si uvědomuje, že to byla doba, kdy muži MUSELI chodit ozbrojení, což znamená, že byli neustále v ohrožení života, a kdyby to měli dnešní „rytíři“ zažívat v reálu, asi by si to tak neužívali. Jako pánové, kteří by za žádnou cenu nešli na vojnu nebo nevstoupili do profesionální armády, ale rádi na sebe navléknou uniformu z druhé světové války a hrají si na vojáčky. Kolik z nich by při mobilizaci (fuj fuj, zlé slovo pryč!) shánělo potvrzení od lékaře, že jsou služby neschopní? Protože by to nebyla hra, ale realita. Já bych do středověké reality nechtěla ani za zlaté prase.

A co mi na středověku imponuje? Středověk mne spíš vábí. Ono se sice zdá, že toho o něm spoustu víme, těch dat, těch jmen! Ale vlastně o něm víme jen velmi málo. Známe události, ale neznáme mentalitu lidí, jen některými svými činy nám ji poodkryjí. Mohli však mít jiné motivace než my dnes, a tak jsou to všechno jen dohady, dedukce, snaha vcítit se, která nikdy nemůže být korunována úspěchem, protože prostě v té době nežijeme. Proto je to tajemné. Tou tajemností středověk spoustu lidí, nejen mne, přitahuje. A také tím, že ve středověku byly oproti dnešku poměrně jasné sociální struktury, jasná pravidla. Zdá se, že se člověk tehdy ve světě mohl snáze orientovat, a to lidi dnešní zmatené a chaotické doby přitahuje, protože jim to dává pocit bezpečí. Pokud se v tomto odhadu ovšem také nemýlíme…

Budou i další díly Výprav věnovány významným historickým osobnostem?

Některé asi ano, ale Bára se bude spíš setkávat s obyčejnými lidmi. Není to přece učebnice, aby tam byli jen králové a jiné významné osobnosti. Ty představují nepatrné procento populace a potkat je, to je spíš věc náhody.

Takže kam se vaše hrdinka podívá příště?

Právě vychází kniha Pozdvižení v Pompejích, v níž se Bára dostane do Pompejí. Ale nečekejte erupci Vesuvu. Bára tam bude pátrat po pachateli závažného zločinu…

Myslíte si, že historie může být pro mladé lidi přitažlivá? Že to nemusí být jen nudné memorováni letopočtů a významných událostí?

Historie není memorování letopočtů a významných událostí. To je, jako kdybyste tvrdil, že angličtina je memorování slovíček. Jistě, ta slovíčka musíte umět, abyste si něco přečetl nebo se domluvil. Bez slovní zásoby se nehnete. Ale to přece není všechno.

Problém je, že několik generací studentů prošlo komunistickou výukou dějepisu. Dějepis byl předmět, který na komunismus doplatil asi nejvíce. Z něj totiž nebyly vyškrtány jenom některé kapitoly jako z literatury, ale byla překroucena a zmrzačena celá jeho podstata. Do roku 1989 bylo totiž důležité, aby se studenti neučili přemýšlet v historických souvislostech, neučili se vyvozovat, hledat příčiny a následky, protože to by mohla jít celá komunistická ideologie k šípku. A tak byl dějepis zredukován přesně na to, co jste napsal – na nudné memorování letopočtů. Datum a událost. Nepřemýšlet. Našprtat. Z dějepisu se nedávaly špatné známky, protože to neměl být předmět, na který se klade důraz. Preferované byly technické a přírodovědné předměty, kde studenti nemohli získat vědomosti a mentální dovednosti ohrožující režim. Je to katastrofa, protože tím se několika generacím implantovalo, že je důležitější umět vypočítat rychlost volného pádu tělesa než si uvědomit, jaké důsledky může mít hlasování u voleb. Rodiče dnešních studentů nechápou, jak to, že může mít jejich dítě čtyřku z dějepisu, když přece stačí našprtat se pár dat, a co to vlastně po Pepíčkovi krom těch letopočtů vůbec chci?! Protože oni zažili jen ten komunistický paskvil, neznají jinou podobu dějepisu.

A jestli si myslím, že historie může být pro mladé lidi přitažlivá? Ne, nemyslím si to. Já to VÍM. Je. Starověk, středověk, to jsou příběhy, pohádky, to je baví. Ale dvacáté století, bolševické řádění v SSSR, nacisté, komunisté u nás… To se dotýká jejich duší. Jsou témata, kdy je ve třídě naprosté, naprosté ticho a kdy i kluci mají slzy v očích.
 

Tento článek je rozšířenou verzí rozhovoru, který vyšel v časopisu Pevnost č. 06/2011.
 

Veronika Válková

(*1970, Praha)

Česká spisovatelka fantastiky, kterou čtenáři znají spíše pod pseudonymem Adam Andres.

Vystudovala latinu a historii na FF UK, kteréžto předměty také vyučuje na gymnáziu. Je autorkou několika učebnic dějepisu, což dokazuje její lásku k tomuto předmětu. V žánru fantastiky debutovala románem Wetemaa (1992), originálním fantasy příběhem částečně inspirovaným islandskými ságami. Na úspěch první knihy navázala romány Wetemaa 2 (1995), Hrútvang (1996), Sága o Halldorovi z Mortaluny (2004), Rytíři kněžny Rhonwen (2004) a první částí Ságy o Wannovi (2006). Kromě toho má na kontě i několik povídek jako Malucha (2003, ant. 2003: Česká fantasy) či Není cesty zpět (2008, ant. Časovír). Válková patří k těm nemnoha pedagogům, kteří dokáží studenty nadchnout a inspirovat, proto nepřekvapí, že román Hrútvang byl pod jejím režisérským vedením převeden i do podoby celovečerního filmu. Když Veronika Válková zrovna nepíše, neučí, nenatáčí či nedělá sto dalších jiných činností, cestuje ráda po Evropě i exotických zemích.