SÁGA O WANNOVI, SYNU ORLYGOVĚ

nakladatel: Mladá Fronta, edice Ikaros

rok vydání: 2006

obálka: Jan Patrik Krásný

ilustrace: bez ilustrací

OBSAH

Do deseti let prožíval Wanne šťastné dětství. Pak se mu ze dne na den změnil svět. Wanne se dozvěděl, že ti, které pokládal za své rodiče, jsou pouhými pěstouny, že jeho opravdová matka zemřela při porodu a jeho otcem že je nejmocnější bůh Élladu Orlyg. Svou adoptivní rodinu musel opustit. Pokusil se sám přežít zimu v lese, ale kdyby ho nebyl našel Halldor z Mortaluny, těžko by se mu to podařilo. U Halldora prožil dalších osm let života a Halldor z něj vychoval vynikajícího bojovníka. Pokoušel se mu vštípit i něco vzdělanosti, ale pro to Wanne moc pochopení neměl, nicméně číst a psát se naučil. Před smrtí Halldor Wannovi poradil, kde získat nejlepší meč, nejlepšího koně a nejlepší zbroj. A tak se Wanne vydal na jih k Hvozdu, aby ze zatopeného města Severingy získal meč krále Pedetrida. Při téhle výpravě získal nejen přízeň legartské čarodějky Chrodieldy, ale také nehynoucí přátelství zeleného skřítka Vila. Další cesta vedla Wanna přes Dankrad k paní Haduwig, aby si u ní vysloužil koně létavce. To se mu nepodařilo, protože dal přednost útěku ze služby, aby zachránil život svému příteli Karovi. S ním se potom přes Dankrad vracel zpět do Élladu. Cestou se na hoře Rá setkal s Orlygem, který mu náhradou za létavce dal stříbrnou podkovu. Kůň okován touto podkovou může běhat povětřím a pro Wanna z toho plynula ještě jedna nezanedbatelná výhoda - dokud seděl v sedle takto okovaného koně, byl nezranitelný. Teď už Wannovi zbývalo jen získat nejlepší zbroj - zbroj dračí. Pro ni se musel vydat do Paláce Pána draků. Sice ho to málem stálo život, ale podařilo se mu to a ještě se - byť ne zcela o své vůli - stal otcem budoucí Paní draků. Když krátce na to vstupoval do služeb knížete Uda, netušil, co mu přísaha, kterou si ho Udi zavázal, v budoucnu přinese... O tom bude vyprávět kniha, která momentálně hledá svého nakladatele.

UKÁZKY

1. VIL

    V truhlici ležela do klubíčka stočená kostra dítěte, kterému právě začaly růst druhé zuby. Podle zlatých náušnic, na dítě snad příliš velkých, šperků a zbytků oděvu to bylo děvčátko. V náručí svíralo asi půl lokte dlouhou schránku z tmavozeleného malachitu, která tvarem připomínala obrovské žebrované mušle, kterých si Wanne v Severinze všiml. Okraje lastury byly zdobené zlatem.

Wanne mlčky hleděl do truhly. Tušil, že ta malachitová lastura je přesně to, co Chrodielda chtěla. Ale neodvažoval se po ní vztáhnout ruku a vzít ji z náručí holčičky, která se s ní ukryla do truhly – proč vlastně? Byla to malá vědmička, která cítila, že se blíží něco děsného, a chtěla se schovat? Ale truhla byla zamčená zvenčí. Proč někdo zamkl dítě do železné truhly? Zemřelo při zkáze Severingy, nebo se v truhlici udusilo dřív?

Wanne si přinesl seshora plášť, zabalil do něj kostru i se všemi jejími šperky a se zbytky oděvu a vše i s malachitovou schránkou odnesl nahoru. Vybral pěkné místo pod košatým dubem, kde vyhloubí děvčátku hrob, a než se do toho pustil, ulovil v lese králíka, aby měl co obětovat za zemřelou. Věděl, že dnes už hrob nestihne vykopat, protože se valem šeřilo, a tak aspoň odstranil mech a drn z místa, které pro hrob vybral, a pokropil ho krví z králíka. Duch mrtvé tak bude vědět, že se mu hrob chystá, a bude klidný. Pro jistotu ovšem Wanne neuhasil oheň, než šel spát. Noci byly ještě chladné, a protože se nemohl zabalit do pláště, chvílemi se budil zimou. Vždycky znovu přiložil na oheň. Když se probudil asi počtvrté, všiml si, že u ohně sedí drobná postava. Nejdřív si myslel, že se mu to zdá, ale nezvaný host zvedl hlavu a Wanne hleděl do tváře osmiletého děvčátka. Nápadné zlaté náušnice, které se zaleskly v záři dohořívajícího ohně, nenechaly Wanna na pochybách, že je to duch té dívenky, jejíž kostru vynesl z moře.

Holčička v úsměvu odhalila mezeru po mléčných řezácích. Wanne si oddychl, zřejmě přišla v dobrém. Posadil se.

Děvčátko mělo uhlově černé, obrovské oči, a vlasy tak temné, že splývaly s nocí. Když Wanne přiložil na oheň a plameny se rozhořely, všiml si, že má vlasy spletené do nesčetných tenkých copánků, z nichž je vytvořen velmi složitý účes. Ruce měla zastrčené do širokých rukávů tmavozeleného sametového oděvu.

Drahnou dobu mlčeli. Wanna nenapadalo, jak oslovit ducha, vlastně si nebyl vůbec jist, kdo z nich má začít rozhovor. Děvčátko se dívalo do ohně a usmívalo se, jako by na něco hezkého vzpomínalo.

„Jsem ráda, žes tu truhlu otevřel,“ řekla dívenka najednou, „protože to znamená, že se konečně budu moci odebrat k jezeru Máví za ostatními.“

„Tys předtím nemohla? Proč?“ podivil se Wanne.

„Protože jsem byla neposlušné a zvědavé dítě,“ vzdychla holčička. „Pocházím z rodiny, kde se po řadu pokolení dědily kouzelnické schopnosti z matky na dceru. Nás bylo pět sester a všechny jsme byly čarodějky. Babička z toho byla nadšená, protože málokdy se v rodině urodí hned pět čarodějek v jednom pokolení, a říkávala, že je to dobré znamení, protože bychom mohly spolu s matkou jako hlavní čarodějkou vytvořit velmi silnou čarodějnickou skupinu. Na to je ovšem zapotřebí, aby byly čarodějky nějak propojeny, a babička nám k tomu cosi schystala a ukryla to do té malachitové lastury. Strašně jsem chtěla vědět, co tam je, ale měly jsme zakázáno lasturu otevírat, dokud nenadejde příhodný okamžik. Jenže babička pořád nedokázala z hvězd vyčíst, kdy to bude. Jednou večer vlétli do našeho domu, zrovna, když jsme večeřeli, tři broučci zpravodajové. Jeden pro babičku, jeden pro matku a jeden pro mou nejstarší sestru, která už byla vyučenou čarodějkou.“

„Takového brouka neznám,“ přiznal se Wanne. Rozeznal slunéčko, chrobáka a roháče. Ostatní nazýval jednotně havěť.

„Broučci zpravodajové se mezi čaroději a vědmami někdy používají, když je zapotřebí rychle předat jednoduchou zprávu. V Severinze to bylo velmi běžné. Jakmile se brouček zpravodaj objevil, znamenalo to, že se povolaní mají sejít v paláci. Tak se babička, matka a sestra sebraly a šly. My ostatní jsme dojedli a pomalu se chystali na lůžka. Netušili jsme, že se blíží zkáza. A mně napadlo, že když není ani babička, ani matka doma, mohla bych se podívat, co je v té lastuře. Vkradla jsem se potichu do naší pracovny, a protože jsem se bála, že by mě mohly načapat sestry nebo otec, vlezla jsem si do truhly. Zaklínadlem jsem si tam rozsvítila a zaklínadlem jsem truhlu také zamkla, aby někdo neodklopil víko. Ještě, než se mi podařilo lasturu otevřít, otřásl celým domem strašlivý náraz, jak dopadl Orlygův meč na Severingu. Město začalo klesat do moře, cítila jsem, jak na truhlu dopadají kameny a trámy, myslela jsem si, že mám vlastně štěstí, že jsem v železné truhle, protože mne nemohou zranit, a až ty otřesy utichnou, prostě vylezu. Jenže pak do truhly začala škvírou pod víkem prýštit voda. Chtěla jsem truhlu otevřít, ale jak jsem byla vyděšená, nemohla jsem si vzpomenout na to správné zaklínadlo. Ale i kdybych si byla bývala vzpomněla na to zaklínadlo, které jsem chtěla použít, nepomohlo by mi to, protože jsem si neuvědomila, že jsem se předtím spletla a truhlu zamkla mnohem mocnějším kouzlem, než jsem chtěla. Výsledek byl ten, že jsem se nejen pochopitelně utopila, ale ani jako mrtvá duše jsem z té truhly nemohla. Nedokázala jsem proniknout skrze to kouzlo.“

„A voda ano? Když jsi použila tak silné zaklínadlo, jak to, že do truhly natekla?“

„To zaklínadlo se nevztahovalo na věci a živly,“ vysvětlila malá kouzelnice. „A tak jsem tam zůstala uvězněná skoro sto let. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná. Chtěla bych se ti nějak odměnit.“

„Jak?“

„Co může udělat malá, nevyučená čarodějka pro bojovníka jako jsi ty? Navíc syna toho boha, který zničil její město?“ zamyslela se holčička.

„Možná mi poradíš, kde v Severinze najít Pedetridův meč a lasturu, jejímž zvukem ovládaly čarodějky počasí.“

„Meč měl bezpochyby král u pasu, říkalo se, že s ním prý i spí,“ zasmálo se děvčátko. „Ten bude někde v paláci. Ty lastury jsou v každém domě čarodějek. Každá měla aspoň jednu.“

„Ale ve vašem domě nebyla ani jediná.“

„Že by si je vzaly s sebou, když odcházely?“ zamyslela se dívenka. „V tom případě by měly být také někde v paláci. Tam se tehdy asi sešly všechny čarodějky. Ale to je málo. Chtěla bych toho pro tebe udělat víc,“ mračila se.

Wanna nenapadalo, oč by ji mohl poprosit, i když cítil, že by ji velmi potěšilo, kdyby mu něčím mohla udělat radost.

„Víš co?“ rozzářila se dívence očka. „Přičaruji ti věštecký sen. To umím opravdu dobře.“

„Slyšel jsem o věšteckých snech,“ kývl Wanne, „ale nevím, jestli má člověk budoucnost znát.“

„Je to velmi užitečné, protože v případě, že budoucnost záleží na důsledku tvých činů, můžeš ji ovlivnit.“

„Kdy záleží budoucnost na tom, co udělám já, a kdy na tom, co udělá někdo jiný?“

„Na tobě záleží budoucnost vždycky, když se rozhoduješ. To znamená skoro pořád.“

„Ale co když jdu třeba po ulici a spadne mi na hlavu trám ze střechy? To nezáleží na mém rozhodnutí!“

„Jenže ty ses předtím rozhodl tou ulicí jít. Kdybys šel jinudy, trám by tě nezasáhl.“

Wanne dlouho zpytavě hleděl do černých očí, v nichž se zrcadlilo mihotavé světlo ohně.

„Dobře. Přičaruj mi věštecký sen. Ale nejdřív mi prozraď své jméno.“

„Belunensis,“ představila se mrtvá a načrtla rukou Wannovi před obličejem nějaké obrazce. Wannovi se začaly klížit oči.

„Udělej pro mě ještě něco, Belunensis,“ požádal děvčátko.

„Ráda.“

„Až budeš v Getenekově říši, najdi Halldora z Mortaluny a vyřiď mu ode mne pozdravy.“

„Spolehni se,“ ujistila Wanna Belunensis a zmizela.

2. KARU

    Stíny už se dloužily, když narazili na malou, nepříliš umně zbudovanou chaloupku krčící se pod skalnatým ostrohem. Tyčil se nad ní jako medvědice chránící své mládě. Otvorem ve střeše vycházel kouř, takže někdo byl uvnitř a zřejmě si nad ohništěm připravoval večeři. Karu a Wanne k ní mlčky zamířili. Představa toho, že by mohli dostat teplé sousto a mohli se vyspat pod střechou poblíž praskajícího ohně byla neuvěřitelně vábivá.

3. DAURNÉ

    Daurné navštěvovala Wanna každou noc, dokud se Askadrin za čtyři dny nevrátil. Wanna si nechal zavolat hned, jak přiletěl. Ještěrky přivedly zajatce na nádvoří, kde ho Pán draků očekával stejně podmračený jako onoho večera, kdy sem Wanna přinesla modrá saň. Jen nebyl oblečen v té splývavé říze, jako když ho Wanne viděl posledně, měl na sobě černou třpytivou zbroj a opásán byl mečem, jehož jilec tvarem připomínal letícího draka.

                "Tvým štěstím je, že jsem musel odletět," řekl Wannovi na uvítanou, "protože mě mezitím největší vztek přešel, a to ti možná zachránilo život. Jak se jmenuješ?"

                "Wanne."

                "Wanne," odfrkl pohrdlivě Askadrin, jako by to bylo kdovíjak směšné jméno, a Wanne se urazil. Nebyl ovšem v postavení, kdy by to mohl dát najevo, a tak hořkost spolkl.

                "Chvástal jsi se, že chceš získat dračí zbroj," pokračoval Askadrin. "Budeš mít možnost. Je tu dráče, poněkud divoké a svéhlavé, které potřebuje dostat za vyučenou. Podstoupíš s ním souboj. Když zvítězíš, dostaneš dračí zbroj. Když ne, nebudeš ji už potřebovat a dráče aspoň ochutná lidské maso."

                "Nerozlítí tě, když ho zabiji?" zeptal se Wanne.

                "Nezabiješ," ujistil ho Askadrin. "Moji sluhové ti přinesli zbroj a zbraně. Hoď to na sebe."

                Wanne tak učinil a vzal do ruky meč. Jilec jako by mu sám vklouzl do dlaně. Všiml si, že na nádvoří přišla i Daurné. Choulila se do pláště z hebké černé kožešiny a přitulila se k Askadrinovi, který jí položil paži kolem ramen. Vedle vysokého Pána draků působila drobně a křehce. Kdybys tak věděl, co tvoje vnučka provádí po nocích, ušklíbl se v duchu Wanne.

                "Tak kde je to dráče?" řekl nahlas.

                Askadrin s Daurné ustoupil až ke stěně paláce a zakřičel po dračím. Zlatou bránou prolétl drak, sice o něco menší, než dračice, na níž se Wanne svezl, ale ne o moc. Třpytil se jako jarní tráva po dešti, neměl zubatou tlamu jako modrá saň, ale lesklý, nebezpečně vyhlížející zoban. Oči stejné barvy jako šupiny se na Wanna studeně zahleděly a drak si pečlivě složil křídla. Wanne si musel přiznat, že souboj s obludou v Severinze měl aspoň tu výhodu, že ji neviděl celou. Tohohle dráčete bylo až moc. Bylo krásné, všichni draci jsou krásní, ale šupiny na jeho těle nebudily dojem, že by bylo snadné je prorazit. Snad jedině zasáhnout ho do oka, uvažoval Wanne, ale když oko je tak blízko toho ostrého zobáku...

                "Do toho, Wanne!" pobídl ho škodolibě Askadrin. "Měl jsi odvahu na drakovi létat, neměl bys ji ztrácet ani teď!"

                Wanne se nenechal vyprovokovat k tomu, aby na draka zaútočil jako první. Chtěl nejdřív zjistit, jak bude bojovat on. Dráče si ho hodnou chvíli měřilo zeleným pohledem a pak po něm seklo zobanem. Wanne uskočil a zabolela ho noha. Tiše zanadával. Tehdy v attérwidských pláních, když ho čekal souboj se strážci z dolu, si mohl dovolit zůstat stát na jednom místě, aby ji nenamáhal, teď ne. Teď bude muset být mrštný jako užovka, jinak mu dračí zoban rozrazí lebku. Dobře si všiml, že drak útočil na hlavu. Prostě si bolesti v noze nesmí všímat. Však ona mu neupadne.

                Dračí zobák mu znovu projel těsně kolem ramene. Využil toho a vší silou uhodil dráče jilcem do oka. Nebo spíš těsně vedle oka. Drak podrážděně zařval a ohnal se po něm podruhé. Tentokrát nekloval, ale pokusil se ho zobanem chňapnout. Wanne se přikrčil a ostré čelisti mu cvakly nad hlavu. Pokusil se drakovi vrazit meč zespoda do hrdla, ale pozdě, hlava už byla příliš vysoko. Dráče zaburácelo a Askadrin mu odpověděl.

                "Neradit!" křikl Wanne a Askadrin se poprvé od chvíle, co ho Wanne poznal, zasmál. Wanna to tak překvapilo, že se po něm ohlédl, čehož dráče využilo k dalšímu útoku. Wanne jen tak tak stačil do otevřeného chřtánu vrazit štít a moc ho mrzelo, že se nestihl obrátit a vbodnout tam meč. Sotva vytáhl paži z řemení, než dráče štít rozdrtilo a znechuceně vyplivlo. Wanne pochopil, že bude-li chtít a moci ještě někdy v budoucnu s draky bojovat, bude muset mít štít celý kovový. Dřevěný štít pobitý železem jen po okrajích a s puklicí uprostřed, zdá se, valnou ochranu neskýtá.

                Teď musel být ještě opatrnější. Nemohl se před drakem bránit jinak, než že mu uhýbal, a přitom pořád ještě nevěděl, jak ho zneškodnit. Zato dráče, jak se zdálo, první úspěch povzbudil a s požitkem po Wannovi klovalo jako káně po mršině. Wanne věděl, že citlivým místem pro draka je krk. Všiml si také, že na hrdle má nejdrobnější šupiny a zadoufal, že tam by se mečem bodnout dalo. Rozhodl se pro nebezpečnou věc, která by, kdyby vyšla, mohla souboj ukončit. Bleskurychle přiskočil těsně k dračí hrudi a chtěl dráčeti vrazit meč zespoda do hrdla, ale jak udělal prudký skok a dopadl přitom na pochroumanou nohu, projela mu až ke kyčli tak ostrá bolest, že v noze ztratil vládu a upadl. V témže okamžiku ucítil na zádech horký dech draka a na poslední chvíli zachytil čelisti, které se mu začaly svírat kolem těla. Zobák dráčete byl tak obrovský, že se mu jedna strana zarývala do boků a druhá do žeber a Wanne se vší silou snažil držet čelisti od sebe tak daleko, aby ho dráče nepřeštíplo ve dví. Stisk byl opravdu strašlivý, Wannovi se svaly chvěly námahou a na čele mu vystupoval pot a přesto cítil, jak se mu ostré okraje zobáku přes zbroj pomalu, ale jistě zarývají hlouběji a hlouběji do těla.

                "Dědečku, přece nenecháš otce mého dítěte sežrat drakem!" vykřikla Daurné ve chvíli, kdy už Wanne ztrácel naději, že se ze smrtícího sevření dostane.

                "Cože?!" pronesl Askadrin překvapivě klidně. "Ty s ním čekáš dítě?"

                "Doufám!"

                Následovalo několik okamžiků ticha, o nějž by se člověk mohl pořezat. Pak Askadrin zařval. Nebyl to zlostný dračí křik, bylo to poměrně tiché, leč důrazné burácení, dráče naklonilo hlavu, jako by špatně slyšelo, ale Askadrin zařval ještě jednou a Wanne cítil, jak sevření povoluje a on padá z výšky dobrých dvou sáhů na zem, jak ho dráče vyplivlo. Ještě stihl pád vyrovnat, aby si nepolámal kosti, a skulil se na dláždění. Zůstal ležet na zádech a lapal po dechu. Před očima se mu tmělo, když se dlaní dotkl zbroje, nahmatal vlhkost, ale neodvažoval se soudit, zda je to krev nebo dračí sliny. Při každém nadechnutí cítil v těle bolest, jako by se mu do hrudi zarývaly desítky dýk. Nad sebou viděl poněkud překvapeně skloněnou dračí hlavu, zelené hadí oko ho se zájmem pozoroval, a pak mu výhled na dráče zakryla Daurné.

                Vyděšeně se nad ním skláněla a viditelně se jí ulevilo, když zjistila, že je Wanne při sobě.

                "Jsi v pořádku?" zeptala se ho.

                Wanne zavrtěl hlavou, že si to nemyslí, protože mluvit nemohl. Pokusil se zvednout, bylo to horší, než předpokládal, ale Daurné, která mu chtěla pomoci, odehnal. Před Askadrinem nechtěl přiznat, že na něj jdou mdloby.

                "Můžeme pokračovat," zamumlal, když stál konečně na nohou.

                "Jak kdo," poznamenal Askadrin a měřil si ho očima přivřenýma do úzkých škvírek. "Ovšem trváš-li na tom ... Daurné, podej mu meč!"

                Daurné sebrala z dláždění zbraň, kterou Wanne upustil, když ho drak chytil.

                "Podej mu ho!" zvýšil hlas Askadrin, když váhala.

                "Jestli mu dovolíš ještě bojovat, drak ho zabije," řekla.

                "Sám to chce," pokrčil rameny Askadrin a Wanne natáhl ruku, aby mu meč dala.

                "Dědečku... prokázal přece velkou statečnost už tím, že se dráčeti postavil... kdyby se mu nezvrtla noha, kdo ví, jak by to dopadlo. Nenech ho pokračovat!"

                "Dej mu meč a syp do paláce, Daurné, s tebou povedu řeč ještě potom," rozhněval se Askadrin.

                "Ne!" opřela se mu Daurné. "Když mu dám meč, je to, jako bych ho sama zabila!"

                Askadrin pokrčil rameny a hodil Wannovi vlastní zbraň. Wanne meč chytil a prudký pohyb mu v těle rozjitřil bolest, která ho málem srazila na kolena. Tenhle meč byl o něco těžší, než jeho, ale byl dobře vyvážený a příjemně seděl v ruce. Rukojeť tvořil krk a tělo letícího draka, příčku jeho roztažená křídla a ocas se vlnil dobrou píď po čepeli. Když Daurné viděla, jak Wanne potěžkává Askadrinův meč v rukou, pobledla a ustoupila mu z dosahu.

                "Nuže - do boje, Wanne!" pobídl mladíka Askadrin a v očekávání věcí příštích si založil ruce na prsou. Pak křikl na dráče a Wanne se připravil. Sotva lapal po dechu, hlubší nadechnutí hrozně bolelo, doufal, že dračí stisk odnesla jen žebra a ne vnitřnosti. Bylo mu jasné, na čí straně už teď leží vítězství, jen tak se ovšem vzdát stejně nehodlal. Ale dráčeti jako by se do boje najednou nechtělo. Dlouho váhalo, než po něm vyjelo, a i tak měl Wanne dojem, jako by se bálo, že si o něj spálí zobák. Když zaútočilo podruhé, ťal po něm Askadrinovým mečem, dá-li se pohyb, jímž meč zvedl sotva do výše svých ramen, nazvat tnutím, a i to stačilo, aby dráče vztekle a poplašeně zakřičelo a rychle proletělo Zlatou bránou pryč. Askadrinův smích se tříštil o zdi nádvoří.

                "Máš kuráž, Wanne," řekl, když se dosyta vysmál. "Vrať mi meč."

                Wanne napřáhl ruku, ať si pro zbraň Askadrin dojde. Odmítal učinit jediný zbytečný pohyb. Askadrin zasunul meč do pochvy.

                "Měls teď vynikající příležitost mě zabít," řekl pak. "Meč, který jsi držel v ruce, je Hrútvang, jediná zbraň, jíž lze Pána draků sprovodit ze světa."

                "A proč bych to dělal?" podíval se Wanne na Askadrina naprosto nechápavě.

                "Hm," zabručel Askadrin a dlouho a zpytavě Wannovi hleděl do očí. "Potřebuješ ošetřit. Daurné, chceš-li, ujmi se ho, a myslím, že bys po tom, cos mi před chvílí o vás dvou sdělila, chtít mohla. Až s ním budeš hotova, navštiv mne. Máme si co říci."

• WETEMAA
• ÉLLAD
• Adam Andres
• Knihovna
  • jak to všechno začalo...
  • Inspirace...
  • Wetemaa
  • O cestě do Jižního Edagwonu
  • Hrútvang
  • Sága o Halldorovi z Mortaluny
  • Rytíři kněžny Rhonwen
  • Sága o Wannovi, synu Orlygově
  • Koruna Élladu
• Studovna
• Staroélladština
• Galerie
• Film "Hrútvang"
• Komiks
• Vyznáš se ve světě Wetemay?
• Kalendárium
• Kniha návštěv
• Koupit knihu