SÁGA O HALLDOROVI Z MORTALUNY
nakladatel: Netopejr ve spolupráci s Golemem Ríšou
rok vydání: 2004
obálka: Jana Šouflová
ilustrace: Lukáš Junek
S Ságou o Halldorovi to bylo trochu složité. Kniha byla dopsaná už r. 1999 a měla vyjít následujícího roku. Nakladatelství Netopejr ovšem bez jakéhokoliv důvodu a vysvětlení vydáni oddalovalo až do r. 2004. Knihu ilustroval student výtvarné větve Gymnázia Na Pražačce Lukáš Junek, kterého jsem měla na dějepis. Vybrala jsem si ho proto, že měl podobně detailně popisný styl kresby jako já, ale uměl lépe zachytit pohyb a proporce. Lukáš pak vystudoval obor restaurátorství na AVU.
OBSAH
Halldor byl synem jednoho z rytířů knížete Aurixů a jako chlapec prošel pážecí službou na knížecím hradě. Když mu bylo čtrnáct, povolal ho otec domů na hrad Mortalunu. Halldor cestou nalezl ve vyvražděné vesnici přilbu, odnesl ji a po letech v ní nalezl ukrytý vzkaz, který každého, kdo ho přečte, zavazoval pomstít mrtvé ve vsi. Masakr však nezpůsobili lidé - tedy nikoliv živí lidé, ale mrtvá těla ovládaná záhadnými tvory. Na popud kmenové vědmy Arambegil se Halldor vydal hledat Znovzuzrozené, muže, kteří se po smrti znovu narodili a kteří by mohli mít s Těli nějaké zkušenosti. Nakonec nalezl pět Znovuzrozených, kteří byli ochotni vydat se s ním do Skal bojovat s Těli - chlapce Aralta, dvojčata Hrapnhira a Skettrakina, vzteklouna Vigfúse a krásného rytíře Arslana. Ze Skal se Halldor vrátil sám, ostatní Tělům podlehli, ale úkol se jim podařilo splnit. Zjistili, proč Těla do Skal odvlékala živé lidi: jejich krví sytila podivné vejce. Arambegil zjistila, že je to dračí vejce, potomek dcery prvního Pána draků a boha Geteneka. Pokud se to, co ve vejci roste, vyklube, způsobí to zkázu země Éllad. Vejce je třeba zničit - ale zároveň s jeho dvojčetem, které dračice snesla na severu ve Skátrávídu. A tak Halldorovi nezbylo, než se vydat pro druhé vejce, a to v doprovodu svého mladšího bratra Halldrina. Halldrin odcházel do Skátrávídu velmi nerad, protože kvůli tomu musel přerušit svá studia u mága Aagenora, a i když ze začátku Halldorvi způsobil značné potíže, postupně se ukázalo, že rozhodnutí vědmy Arambegil, aby Halldrin do Skátrávídu šel, bylo velmi rozumné. Nebýt Halldrina, Halldor by pravděpodobně zahynul buď v močálech Brynnveledu nebo by rozhodně nepřežil popravu v Golfaduru. Halldorovi a Halldrinov se vejce podařilo získat (byť se kvůli tomu musel Halldor na čas stát dívkou) a po návratu do země Éllad zničit. Halldrin ve Skátrávídu získal mnohem silnější magické schopnosti, než si kdy dokázal představit, ale Halldor tam nechal srdce...
UKÁZKY
1. ZNOVUZROZENÍ
Byla ještě neproniknutelná tma, když Halldora probudily dvě věci, jedna nepříjemnější než druhá. Předně to bylo mokro, jak na něj pršely husté a velké kapky deště, a za druhé jemu dosud neznámý, ale odporný nasládlý puch. Ani nemusel otevírat oči, aby si dal dvě a dvě dohromady. Déšť uhasil oheň, který je chránil, a Těla jsou velmi, velmi blízko.
"Arslane," zašeptal tichounce.
"Vím, jsou tu," odpověděl téměř neslyšně Arslan. "Vigfús už je vzhůru, drcni do Aralta a dvojčat a taste. Co nejtiššeji, ať nás neslyší. Déšť nám trochu pomáhá, leccos přehluší."
Ledva se stačili přichystat k boji a vymotat z plášťů, puch zesílil tak, že se skoro nedalo dýchat, ale Bronwyniny navoněné šátky ležely zapomenuty kdesi v tlumocích. Stáli zády k sobě, rameno na rameni, Aralt s lukem ukrytý mezi nimi. A byl to on, kdo si všiml prvního Těla, a taky je dobře mířenou ranou šípem do oka poslal k zemi.
"Výborně," sykl Halldor. "Jen tak dál, chlapče."
Aralta nebylo třeba pobízet dvakrát. Ještě čtyři Těla skončila jeho přičiněním dříve, než se dostala na dosah meče. Jenže pak se začala Těla hrnout z více stran najednou a to už Aralt nestíhal, i když se činil, co mu zmrzačená ruka dovolila.
Halldor musel přiznat, že je moc rád, že není dobře vidět na tu hrůzu, co se na něj řítí. Kir ho učil řídit se v boji i pouhým sluchem, takže se necítil v noční tmě v takové nevýhodě. Byl si jist, že víc by ho byl ochromoval pohled na útočící tlející mrtvoly za bílého světla. Takhle chladnokrevně zatínal zbraň do toho, co se před ním objevilo, po jednom boku Arslana, po druhém Hrapnhira, za zády Araltovu svištící tětivu. Opravdu nevěděl, jak dlouho boj trval. Mohlo uplynout několik okamžiků i několik hodin, než zaslechl Arslanův příjemný, znělý, trochu zadýchaný hlas:
"Jsou pryč."
Sklonil meč a všiml si, že nad Skalami už nebe bledne a růžoví a že vstupuje do dne, který mu možná ani nemělo být souzeno prožít, nicméně se k jeho úsvitu probil a probojoval, a tak si to svítání polně zaslouží. Rozhlédl se kolem sebe a v řídnoucí tmě viděl hromady mrtvol v různém stupni rozkladu. Arslan mezi nimi chodil a štítivě šťoural hrotem meče v lebkách nebo ve skulinách pod kameny.
"Tohle je chlupáč," ukázal pak Halldorovi na špičce zbraně nabodnutou jakousi zplihlou černou kožešinu, kterou ulovil za kamenem. Kapal z ní zelenošedý sliz. "Ten svinčík se chová skoro jako ten potok. Pozor na něj," dodal a zahodil to.
Vigfús si mlčky otíral zbraň o nohavici jednoho z Těl.
"Smrděj snad hůř než dřív," pravil. To bylo asi tak vše, co pokládal za důležité k prvnímu boji s Těly sdělit. Aralt seděl na zemi a v náručí konejšil zraněnou ruku.
"To má Hrapnhir tak tvrdé spaní, že ho ten rámus neprobudil?" zachechtal se Vigfús při pohledu na ležící dvojče. V zápětí mu však smích zamrzl na rtech. Hrapnhirovi trčelo z prsou kopí. V první chvíli ho Vigfús ani neviděl, jak se k bratrovi skláněl Skettrakin.
"Ještě žije," hlesl zdrcený blíženec, když ho mlčky obstoupili.
"Bohové, jak se to mohlo stát?" nechtěl věřit tomu, co viděl, Halldor. Vždyť Hrapnhir byl Kirovým učitelem, musel tedy patřit mezi nejlepší bojovníky v celé zemi - a najednou tady po prvním boji umírá s ránou v hrudi...
"Uklouzl po mokrém kameni," vzdychl Skettrakin. "To se stane."
Halldor si uvědomil, že pořád ještě hustě a vydatně prší.
"Je mu ještě pomoci?" zeptal se Arslan.
Skettrakin zavrtěl hlavou a Halldor by byl přísahal, že se kapky deště na jeho tváři začaly mísit s velkými, hořkými slzami.
"Jděte dál, než se objeví další Těla," vybídl je tiše. "Já vás pak doženu."
Všichni pochopili, že tím pak myslí, až Hrapnhir umře.
"Nesmysl. Nezůstaneš tu samotný," rozhodně zamítl Skettrakinův návrh Halldor.
"Taková hovada nejsme," řekl rozpačitě Vigfús, do hloubi duše se stydící za svůj neomalený žert.
Přikryli umírajícího Hrapnhira plášti, Arslan a Vigfús se ujali nevděčného úkolu hlídat okolí a Halldor převázal Araltovi ruku. Pak se připojil k Arslanovi a Vigfúsovi. Bratry nechali ohleduplně o samotě.
"Je jich třicet čtyři," ohlásil jim za chvíli Aralt.
"Kde?" sjela Arslanovi ruka k jilci.
"Tady," mávl Aralt zdravou rukou kolem sebe. "Těch, co jsme pobili."
"Úctyhodné číslo," usmál se ulehčeně Arslan a pustil meč.
"Hned přibydou další," upozornil Halldor. Po srázu se k nim šplhala skupinka asi sedmi Těl.
Vigfús vydrápl Araltovi luk s poznámkou, že než by je hoch postřílel, nejspíš by vykrvácel, a sedmi ranami, které následovaly za sebou tak rychle, že byly vždy aspoň dva šípy zároveň ve vzduchu, celou čeládku poslal zpátky do údolíčka.
"Takhle se to dělá," vrátil Araltovi luk. Chlapec hned sňal tětivu a ukryl ji do záňadří, aby nenavlhla.
"Až se vrátíme, naučíš mě to, viď, Vigfúsi?" zaškemral.
"Slyšels Kira,"zašklebil se Vigfús. "Já tu zhebnu. Budeš muset říct jemu nebo Halldorovi."
Pozdě odpoledne déšť ustal a přihnalo se dalších asi deset Těl. Čtyři se dostala až na dosah meče, což se jim nevyplatilo.
"Počítáš to pořád, Aralte?" zeptal se Halldor, když se k zemi zhroutila poslední mrtvola.
"Padesát dva. Poslyš, Arslane, nebude to už všechno?"
Arslan se jen pobaveně zachechtal.
Se západem slunce znovu rozdělali oheň, ale tentokrát už drželi hlídky, nechtěli se nechat překvapit deštěm jako předtím.
Zřejmě někdy po půlnoci Hrapnhir dodýchal. Ráno ho položili na plášť a vydali se na další cestu, aby ho pohřbili jinde než v blízkosti tolika Těl. Když našli příhodnou proláklinku, do níž se dalo tělo uložit a zarovnat kamením, uťal Skettrakin Hrapnhirovi hlavu, aby chlupáči nemohli jeho tělo použít, i kdyby ho našli. Pak položil první kámen.
"Vždycky jsme umírali spolu," vrtěl nevěřícně nad navršenou skromnou mohylkou. Byl zlomený, nešťastný a zoufalý. Vigfús ho vzal kolem ramen a odváděl ho pryč.
"Myslím, že brzy přijdeme i o druhého bratra," řekl tiše Arslan Halldorovi.
"I já jsem viděl jeho oči," potřásl hlavou Halldor. "Nemá vůli dál žít."
"Jako by to byla jedna duše rozdělená do dvou těl," vzdychl Arslan.
"Kdo ví," pokrčil rameny Halldor a vykročil. Po chvíli si uvědomil, že s nimi není Aralt. Několika skoky se vrátil k Hrapnhirovu hrobu přesvědčen, že tam najde chlapce obklopeného útočícími Těly, ale Aralt se jen zdržel tím, že na mohylu skládal z malých kamínků začáteční písmeno Hrapnhirova jména.
Nazítří sestoupili z vrcholků do soutěsky, jelikož v těchto místech měl být podle Arslanovy mapy pramen s pitnou vodu. Bylo na čase, protože měchy už byly skoro prázdné a to, co v nich zbývalo, se dalo pít jen s největším sebezapřením.
"Tady dole budeme muset být hodně ostražití," varoval Arslan. "Už jsme blízko doupěte a oni vědí, že jsou tu vetřelci. Těly se to tu bude hemžit jako vosami kolem nahnilé hrušky."
Skettrakinovi se při jeho slovech mihl v očích výraz, který Halldora utvrdil v tom, že se co nevidět se zbylým dvojčetem budou loučit. Protože Skettrakin půjde do boje s dvojím cílem - zabít co nejvíc Těl a padnout. Halldor věděl, že mu v tom těžko někdo může zabránit, a bylo mu to víc než líto.
Arslan měl samozřejmě pravdu.
Ledva naplnili měchy, udeřil je do chřípí nezaměnitelný pach. Skokem se postavili bok po boku zády ke skále, Aralta s lukem chránili plecemi a v rukou třímali obnažené zbraně. Za okamžik potok přeskočil první nebožtík. Byl o poznání zetlelejší než ti, se kterými se setkali dřív, což Arslana potěšilo.
"Už berou ty opotřebované. Docházejí jim. To je skvělé," zazářily mu bílé zuby ve snědém obličeji. "Tak, Aralte, do toho!"
Araltova přesně mířená střela projela skrz naskrz lebkou Těla dřív, než Arslan větu dopověděl. V zápětí se u potoka objevilo několik desítek Těl.
"Getenek to zatrať," zavrčel Halldor a sebral Araltovi hrst šípů. Neměl sice luk, ale uměl šípy házet dost dobře na to, aby se trefil do očního důlku a zabil chlupáče, který se za ním rozvaloval. Z osmi ran minul jen jednou. Aralt mezitím posílal do vzduchu jeden šíp za druhým a většina jich našla cíl. Jenže po chvíli došly. A tak Araltovi nezbylo než navléci si na poraněnou ruku štít a zdravou levičkou se chopit Arslanova tesáku, který jej před nedávnem připravil o prsty.
"Je čas těm sviním smradlavým začít léčit bolesti hlavy mečem," usoudil Vigfús.
"V tom s tebou souhlasím," ozval se Skettrakin a byla to jeho první slova od Hrapnhirovy smrti. Halldor se po něm překvapeně ohlédl a viděl, jak se Skettrakin se zuřivým rykem rozbíhá přímo proti blížícímu se houfu Těl.
"Neblázni, Skettrakine!" vykřikl Arslan.
"Vrať se! Zabijí tě! Vrať se, ty blázne!" volali za ním ostatní, ale Skettrakin je buď ohlušen vlastním řevem neslyšel, nebo - spíše - slyšet nechtěl.
Vletěl mezi Těla jako krahujec mezi kuřata a jeho meč mezi nimi začal rozsévat zkázu. Skettrakin kosil jedno Tělo za druhým, zuřivost a žal jej zaslepovaly, dodávaly mu odvahu, rychlost a sílu, míhal se mezi tlejícím mrtvolami jako vážka nad vodou a dotklo-li se ho nepřátelské ostří, nebylo to na něm znát, neboť si to zřejmě ani sám neuvědomoval.
"Můj ty světe,"zašeptal Arslan, "jak dlouho to vydrží?"
Nikdo mu neodpověděl, protože se na to odpovědět nedalo a protože se na bojišti objevila další tlející posila, převalila se přes bojující dav a v mžiku stanula před muži hledajícími útočiště u skály.
"Aralte, ty se drž pokud možno stranou," nakázal Halldor chlapci a ťal po prvním Tělu.
Byl to těžký boj. Těl jako by neubývalo, Halldor neměl čas koukat ani po spolubojovnícich, kteří mu stáli po boku, natož pátrat někde v bitevní vřavě po Skettrakinovi. Jednu chvíli zaslechl Vigfúsův zlostý výkřik, z čehož usoudil, že Vigfús utrpěl zranění. Halldor sám byl zatím bez škrábnutí, což pokládal za dobré znamení. Když se mu zdálo, že Těl snad konečně ubylo, zahlédl věc, která ho málem stála život, protože na okamžik strnul jako omráčen hromem. Proti nim, v chumlu Těl, pokryt strašlivými ranami a s prázdnými očními důlky, kráčel Skettrakin. Výraz z tváře mu zmizel, spodní čelist se mu bezvládně kývala, leč jeho nohy s jistoto stoupaly po kamenech směrem k bývalým přátelům a v rukou pevně svíral zbraň. Nebyl to jeho meč, ale nepříliš dlouhé kopí s hrotem podobným harpuně - kromě špice na něm bylo ještě několik zpětných háčků, takže se nedalo vyrvat z rány.
"Bohové," zašeptal strnulý Halldor a z ochromení ho probralo zasvištění čepele, jejímuž kousnutí se taktak vyhnul. Odtrhl zrak od Skettrakinova těla a naplno se zase věnoval tomu, které měl zrovna před sebou.
Ještě řadě Těl rozpoltil či uťal hlavu, než bitevní vřava utichla. Pak se rozběhli s Vigfúsem a Araltem po okolí a opatrně, skoro něžně, aby z nich nic nevystříklo, napichovali chlupáče pomalu se kutálející do doupěte. Když se zdálo, že v okolí není už vůbec nic živého, vrátili se ke skále u potoka. Byli tak vyčerpaní, že se sotva vlekli. Halldor byl jediný nezraněn, Aralt krvácel na rameni a Vigfús měl nehlubokou ránu na prsou a rozbitou hlavu.
Arslan ležel na tomtéž místě, kde se předtím tak udatně bil, bledý, zbrocený potem a s pravým kolenem skrz naskrz probodeným harpunovitým kopím, tím kopím, které třímal v rukou mrtvý Skettrakin. Jeho tělo s uťatou hlavou se válelo opodál.
Halldor chvatně přiklekl k raněnému Arslanovi. Na první pohled bylo jasné, že už se Arslan na nohu v životě nepostaví.
"Ukaž," pokusil se co nejopatrněji tesákem, který dostal od tarynských měšťanů, rozříznout nohavici na zraněné noze. I při sebešetrnějším dotyku Arslan lapal po dechu a bolest jím zmítala jako vítr osikovým listem. Přesto se ještě na Halldora občas rozpačitě usmál, jako by se za svoje utrpení omlouval.
"Příliš mě to překvapilo," vysvětlil, jak ke zranění přišel, když byla nohavice pryč a jemu bolest dovolila aspoň promluvit. Pozvedl se na loktech, aby si zranění prohlédl. Kopí vniklo do kolena z vnitřní strany vedle čéšky a vyjelo v podkolení na protější straně. Kloub musel být napadrť.
"Dobrotivá Fréár," zavřel nad tím phledem Arslan oči. Pak se otočil trochu na bok a začal zvracet. Halldor ho podepřel a pak mu utřel ústa.
"Je ti líp?" zeptal se.
"Ne," odpověděl po pravdě Arslan. a zase se omluvně usmál.
"Kopí půjde vyndat," ujistil ho Halldor. "Uřízne se ratiště a hrot se prostrčí na druhou stranu."
Arslan při představě bolesti, jakouby mu to způsobilo, ještě víc pobledl.
"Ani to nezkoušej," bránil se.
"Neboj se," poplácal ho Halldor po rameni. Pak vzal meč, chvíli zaváhal a se zaťatými zuby udeřil jilcem Arslana do spánku. Arslanovi klesla hlava na stranu. Halldor mu dal dlaň před chřípí, aby se ubezpečil, že rána nebyla přehnaně silná. Když ucítil závan pravidelného dechu, spokojeně se usmál.
"Potřebuju pomoc," houkl na Vigfúse.
Společnými silami pak provedli zákrok, který Halldor Arslanovi navrhoval. Museli jednat rychle, nechtěli-li, aby se Arslan probral dřív, než budou hotovi, a Halldor musel přiznat, že prorvat hrot kopí kloubem dalo podstatně víc práce, než si myslel. Na jednotlivých zpětných háčcích zůstaly viset kousky vazů a svalů a drobné úlomky kostí. Než se jim podařilo zastavit krvácení a ránu vyčistit a obvázat, přinesl Aralt dvě ratiště kopí, která přivázali k noze jako dlahy.
Když přišel Arslan k sobě, hodnou chvíli mluvil z cesty. Halldor už začínal mít obavy, že jej udeřil skutečně příliš silně, ale když Arslan usnul a za několik hodin se probudil, už byl zcela při smyslech. Hlava ho ani moc nebolela. Nejspíš to pro bolest v noze ani nevnímal. Nezdálo se, že by mu vyjmutí kopí přineslo nějakou úlevu, navíc rána začala otékat a rudnout a škubalo v ní a Arslana začala roztřásat prudká horečka, což nebylo dobré znamení. Rytíř si toho byl vědom. Poprosil proto Halldora, aby mu podložil záda, aby mohl aspoň polosedět. Pak vyňal ze záňadří mapu. Mluvil těžko srozumitelně, protože bolest mu rvala slova od úst, ale pokaždé, když se jeho oči připomínající tmavnoucí letní nebe střetly s pohledem některého z jeho přeživších druhů, mihl se mu na strhané tváři obvyklý milý úsměv.
"Podle toho, jaké... jaké paběrky proti nám teď poslali, už je jich dost... dost... málo... Tedy Těl, chlupáčů je mnohem víc. Od tohohle pramene je doupě blízko... dva dny... možná míň..." Arslan se na chvilku odmlčel a zavřel oči. Vigfús mu položil dlaň na čelo. Žhnulo. Arslan se zhluboka nadechl a pokračoval.
"Jestli se dostanete až tam, musíte... pobít všechny, úplně... všechny chlupáče, počítejte s tím, že na Těla můžete narazit... i cestou zpátky. Za... za žádnou cenu se nenechte zatlačit na západ do... do Labyrintu, je... to peklo. Žádná voda... vlkodlaci... k nepřežití..." Arslan si zase chvíli odpočinul. Pak podal mapu Halldorovi. "S ní nezabloudíte. Škoda, že u toho nebudu... No, a teď," upřel na ně prosebný pohled, "teď mě dorazte."
"Cože?" vyjekl Halldor.
Zase ten omluvný úsměv.
"Stejně to nepřežiji..."
"Ale... to přece..."Halldor hleděl zmateně z Arslana na Vigfúse a Aralta. "To přece..."
"Vypadni za roh, ať se na to nemusíš dívat," poradil mu otcovsky Vigfús. "Arslan ví, co říká. Dál nemůže, tady zůstat taky nemůže, protože by ho dostala Těla a použila proti nám." Vigfús dokonce zapomněl mluvit sprostě.
"Tak," kývl hlavou Arslan. vlasy se mu na slunci zaleskly jako kovová přilba.
"A taky ho to hrozně bolí," dodal Aralt.
Halldor cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Přestože se vždycky vedle Arslana cítil uboze, přirostl mu ten krásný rytíř až neskutečně silně k srdci.
"Opravdu to tak chceš, Arslane?" zeptal se tiše.
Arslan lehce kývl.
"Udělám všechno proto, abych ...tu s vámi ještě chvíli pobyl," slíbil a Halldor tomu nerozuměl. Podal Arslanovi pravici a pevně mu stiskl ruku. Byla suchá, horká a bezvládná. Pak se zvedl a poodešel za nejbližší skálu. Sedl si na zem, složil hlavu do loktů a usedavě se rozplakal. Ani Hrapnhirův, ani Skettrakinův skon se ho nedotkl tak, jako Arslanova smrt, která měla každým okamžikem přijít. Snad ani nezaslechl zasvištění, jak ostrá čepel protínala vzduch, a divný tupý úder.
"Už to je," zaslechl v zápětí hlas, který už vůbec neměl být slyšet. Zvedl hlavu a spatřil před sebou Arslana. Usmíval se, po zranění ani památky a prosvítaly jím skály, před nimiž stál.
"Povedlo se mi tady zůstat. Dá to sice hodně práce, ale snad to aspoň den- dva vydržím," smál se Arslan a Halldorovi to pomalu docházelo. Vstal a vrátil se k potoku. Všechno, včetně Aralta a Vigfúse, bylo potřísněno jasně červenou krví, která vytryskla z Arslanových tepen. Vigfús ještě třímal v ruce meč, jímž Arslana sťal, a Aralt držel v ruce za copy Arslanovu hlavu. Musel ty copy držet, když Vigfús Arslana stínal, aby nezachytily čepel a nepokazily ránu. Aby Vigfús nemusel tít dvakrát.
"Hele," pravil Vigfús, když spatřil za Halldorem Arslana, "ona se mu ta skopičina vydařila."
Aralt se šťastně usmál.
"Tak nás rychle pohřběte a vyrazíme dál," popoháněl je Arslan.
"Tobě se to poroučí, když víš, že pro to nebudeš muset hnout prstem," sekl po něm jazykem Vigfús a Halldor měl pocit, že mu Arslanův smích zní kdesi uvnitř lebky.
2. PEVNOST BRYNNVELED
Bez ohledu na tvrdé a přece jen poněkud vlhké lůžko Halldor brzy usnul. Nevěděl, jak dlouho spal, když ho probudil mravenčení v přeleželé noze. Vstal, aby si ji rozhýbal, a naskytl se mu znepokojující pohled. Kormák už spal a Halldrin, který měl držet hlídku po něm, nidke. Oheň téměř vyhasl. Halldor zapátral zrakem v okolní tmě. Zprvu neviděl nic než černé křivolaké kmeny stromů splývající s nocí, ale pak se mu zdálo, jako by kdesi v dálce zahlédl mihotavé světélko. Po chvíli si byl jist, že je to plamen pochodně. Vzbudil Torgnýho.
"Poslyš, vím, že teď bych měl mít hlídku já," zašeptal, "ale myslím si, že se můj ctěný bratr vydal na noční vycházku. Jdu pro něj a pak tě zase vystřídám."
"Getenek sper tvého bratra," zavrčel rozespalý Torgný.
"Bude stačit, když ho já nakopu do zadku," ujistil ho Halldor.
"Tak ten chvályhodný čin příliš neodkládej," požádal ho Torgný a prohrábl řeřavé uhlíky v ohništi, aby z nich vydoloval nějaký plamínek.
Halldor vklouzl do vlhkých bot a vyrazil ke světýlku. Špičkou nohy vždy ohmatal místo, kam chtěl došlápnout, aby se neprobořil do močálu, ale i tak se mu nejednou stalo, že zapadl do bahna až po kolena. V takových chvílích bylo pro Halldrina štěstím, že nebyl na dosah.
Zablácený a promáčený, poškrábaný od větví a trní a spravedlivě naštvaný se po drahné době Halldor neslyšně přiblížil na dohled k Halldrinovi. Upřímně řečeno, Halldrin by si pravděpodobně v tu chvíli nevšiml ani toho, kdyby se k němu divokým tryskem blížilo stádo lesních turů a vyvracelo přitom stromy z kořenů. S hlubokým soustředěním, které se mu zračilo ve tváři ozářené světlem hořící větve vetknuté do země, se skláněl nad něčím, co Halldor nemohl ve tmě příliš rozeznat, a okolní svět naprosto nevnímal.
"Co to tu vyvádíš?!" zaryčel nad ním Halldor. Zlostí se mu dělalo rudo před očima.
"Au," sykl Halldrin, aniž se otočil. "Teď jsem se kvůli tobě řízl. Co tak řveš?"
"Máš držet hlídku," zasípal Halldor, "a ne se tady rýt v nějakých..."
"Podařilo se mi najít nevylíhlé hypsarčí vejce," ukázal Halldrin na zbytky zelenohnědé skvrnité kožovité skořápky. "Všude je tu plno prázdných skořápek. Většina hypsarků se vyklubala už před několika týdny. Tohle bylo asi snesené později. Otevřel jsem ho a hypsarka jsem si prohlédl."
Slovem prohlédl Halldrin mínil rozřezal na malé kousky. Tak to totiž Halldorovi připadalo. Ale i v těch malých kousíčkách masa a kostí se Halldrin dobře vyznal. Ukazoval na ně špičkou dýky a vysvětloval Halldorovi, co všechno zjistil.
"Jsou to skutečně plazi, Jedri měl pravdu, když říkal, že v noci zimou tuhnou a že je lepší pohybovat se močálem za tmy. Nemají nijak dobrý zrak, zato vynikající čich, to je další důkaz toho, že se pohybují ve dne. Noční zvířata mají totiž obvykle výborné oči. Hypsarčí oči zaznamenávají nejlépe pohyb, takže když budeme přes den ležet a spát, možná si nás ani nevšimnou. Podle zubů a trávicího ústrojí - a podle toho, co se o nich říká - se živí masem. Zajímavé je tohle," rýpl dýkou do šedobílé sýrovité hmoty, v níž Halldor tušil mozek. "Tadyhle, jestli to vidíš, to je ústrojí, které řídí pohyb dlaní."
"To svinstvo mi připadá všude stejné," přiznal se Halldor.
"To nevadí," mávl rukou Halldrin. "Důležité je, že vím, jak se hypsarků zbavit."
"Cože?" nechtěl věřit svému sluchu Halldor.
"Je to tak prosté, že nechápu, jak to, že na to nepřišel někdo už přede mnou."
"Asi nekuchal hypsarčí zdechlinky," soudil Halldor.
"Asi ne, ale tohle se ani tak netýká hypsarků samotných, jako jejich vajec. Jak vidíš, není to křehká skořápka jako u ptačího vejce, ale je kožovitá. Hypsarci kladou vejce do vody, protože jinak by zaschla a zárodek by uhynul. Voda musí být stojatá, proudící by vejce odnesla a rozbila o kameny. Takže řešení je nasnadě."
"Vybrat z vody všechna hypsarčí vejce."
"To je taky možnost. Ale ona jsou snadno k přehlédnutí. Myslel jsem vysušit močál. Byla by to práce na mnoho let, to je pravda, ale zase by se Brynnveled zbavil hypsarků. Ještě něco ti ukážu," zalovil v hromádce masa, kůže a kostí a vytáhl z ní zakrvácenými prsty drobný pařátek.
"Vidíš? Hypsarčí pacička."
"Pacička!" odfrkl si Halldor. Viděl, co takové pacičky dokážou.
"Prohlídni si drápy. Mají ostrou jenom špičku, jako drápy kočičí, ale jsou u dospělých hypsarků daleko větší. Zabodnou se do těla a pak rvou. Neřežou. Musí působit příšerná zranění."
"To působí," souhlasil Halldor.
"Už abychom byli na Brynnveledu. Mám z toho strach."
"Vrátíme se do tábora, sbalíme se a vyrazíme. Jestli je to tak, jak tvrdíš, a v noci neútočí, musíme toho využít. Až to budeme mít s krku, spočítám ti to sběhnutí s hlídky," slíbil Halldor už cestou k Torgnýmu a Kormákovi.
"Já musel," vysvětloval smířlivě Halldrin.
"Jak to - muse?"
"Pamatuješ, jak jsme spali v těch poutnických komůrkách u čarodějek nočních kouzel?"
"Bodejť bych si nepamatoval," zavrčel Halldor. "My jsme spali, zatímco si Torgný s Kormákem užívali."
"Sice si užívali," usmíval se Halldrin, "ale přišli o jednu vzácnou věc."
"Myslíš ten podnos s jídlem, co se nám tam každému objevil?"
"Ale ne," pohoršil se Halldrin. "V těch komůrkách totiž panuje kouzlo, které působí, že se tam spáčům zdají pravdivé sny."
"Něco jako věštby?"
"Taky. Buď ti sen ukáže kousek budoucnosti, nebo ti odhalí něco v tvém životě, v čem se mýlíš... Je to různé. Můžeš se dozvědět, kde leží věc, kterou jsi dávno ztratil a oželel, kdo je pravým otcem tvého dítěte, co se stane za rok pro tebe důležitého... Na to, co přijde, se můžeš připravit, dokonce to pak můžeš změnit, je to i varování."
"Tobě se zdálo o hypsarcích," uhodl Halldor.
"Dlouho jsem neměl tak strašný sen" přiznal se Halldrin, "Probudil mě můj vlastní řev. Šel jsem tímhle lesem. Byl den a nikde nic. Bořil jsem se do močálu po kolena, ale vždycky jsem našel správnou cestu. Zapamatoval jsem si ji, proto jsem vás teď mohl poměrně spolehlivě vést. Našel jsem tohle hypsarčí vejce, takže jsem věděl, kde leží, jinak bych ho snadno přehlédnul a minul. Po dlouhé době jsem se dostal na konec bažiny, aniž bych narazil na jediného hypsarka. Všichni totiž byli u Brynnveledu. Procházel jsem mezi nimi, nevšímali si mě, ale viděl jsem na zemi ležet mnoho rozsápaných lidských těl."
Halldrin se odmlčel.
"Viděls mezi nimi i mě?" zeptal se Halldor. "I Torgnýho? I Kormáka?"
"I sebe," pravil Halldrin .
"Řekl jsi, že ten sen mohl být jen varování," ozval se do bažinatými výpary prosyceného ticha po hodné chvíli Halldor.
"Ano, to jsem řekl. Proto jsem šel hledat to vejce, abych se o hypsarcích dozvěděl co nejvíc. Abychom se mohli lecčeho vystříhat."
"Kde máš kocoura? Budeme muset vyrazit hned."
"Už čeká u ohně. Zavolal jsem ho."
"Neslyšel jsem tě, že bys dělal čičiči."
Halldrin se usmál a Halldor pochopil, že jeho bratr má asi i jiné způoby dorozumívání se s kocourem než hlasité halekání po okolí.
Torgný seděl u ohně a netrpělivě je vyhlížel. Kormák klidně oddechoval. Sidýšovy oči zářily v odlescích plamenů jako drahokamy.
"Vyrážíme," oznámi Torgnýmu Halldor a strčil do Kormáka, aby se probudil. "Podrobnosti se dozvíte cestou."
Za okamžik se čtveřice mužů prodírala vlhkým oparem chvějícím se nad močálem dál na východ.
Zdálo se, že Halldrinův sen byl skutečně pravdivý. Hypsarkové jako by byli jen horečnatým výmyslem někoho, kdo se snažil z této krajiny vypudit lidi. Nepotkávali je ani spící za nocí, kdy se brodili studenou vodu a po stehně zapadali do řídkého smrdutého bahna, ani za dne, kdy se pokoušeli nabrat trochu sil neklidným spánkem ukryti v řídkých křovinách.
Teprve po několika dnech začala být půda sušší a Halldrin opatrnější a vyděšenější. Přesto byli velmi dlouho - vyjma několika stříbřitých hadů hbitě plovoucích v mokřadu - jedinými živými tvory široko daleko. Halldrin šel tvrdošíjně v čele a kdykoliv se jej někdo pokusil předejít, nevybíravými slovy byl zahnán zpět. Halldor to chápal, Kormákovi to bylo jedno a Torgnýho to popouzelo až do té chvíle, než Halldrin ukázal kamsi do černoty močálu a sotva slyšitelně je upozornil, že tam spí hypsark. Ať namáhali oči sebevíc, neviděli nic než tmu. A tehdy Halldrin učinil pohyb, jako by chtěl cosi neviditelného secvrnknout ze vzduchu, a jak křísl nehtem prostředníčku o bříško palce, vylétlo mu z prstů modře zářící, asi píď dlouhé stéblo a zanořilo se do noci tam, kde Halldrin tvrdil, že vidí hypsarka. Trochu to zasyčelo a zmizelo.
"Počkejte tady," řekl Halldrin a vydal se za modrým paprskem. Slyšeli mlaskání, jak pracně vytahoval nohy z bahna, a za chvilku se znovu objevil, ještě o něco zablácenější než dřív, a za ocas za sebou táhl mrtvého hypsarka. V kulaté ještěrčí hlavě zel nepatrný začernalý otvor a Sidýš za Halldrinovou kazajkou vztekle mručel.
"Bohové," hlesl Kormák.
Halldrin pustil hypsarka, otřel si pot z čela, protože zvíře na něj bylo těžké, a z tlumoku vytáhl dvě pracky. Beze slova podal jednu Torgnýmu a druhou Halldorovi. Černé drápy byly zahnuté, skoro píď dlouhé a jejich hroty ostré jako břitvy.
"A taky se podívejte na tohle," otevřel hypsarkovi tlamu plnou ostrých, kuželovitých zubů. Šel z nich strach.
"Dnes v noci možná dojdeme na konec močálu," pravil. "Zítra večer vstoupíme na pláň a pak už se nemůžeme zastavit. Do rána k Brynnveledu nedojdeme, ale nebude nám chybět mnoho. Může se však stát, že zemřeme na dohled od pevnosti. Halldor je vynikající bojovník a dovede se o sebe postarat. Torgný má zase zbraně, které zabíjejí hypsarky jediným škrábnutím. Já sám se ochránit dokážu a v případě potřeby jsem schopen chránit ještě jednoho muže. Bude to tedy Kormák. Práci si rozdělíme tak, že já vás budu zbavovat těch létajících pazourů, abyste se nezraněni mohli dostat k hypsarkům a zabíjet je. Když to půjde, budu je vraždit samozřejmě taky."
"Jak se dokážeš bránit?" zeptal se Halldor, překvapen, jak věcně a rozhodně Halldrin mluví.
"Uvidíš," usmál se Halldrin, "ale můžeš si být jist, že pokud se někdo z nás dostane na Brynnveled bez škrábnutí, budu to já."
"Pokud se někdo z nás vůbec dostane na Brynnveled," zavrčel Torgný.
"Jistě. Pokud se někdo z nás vůbec dostane na Brynnveled," souhlasil Halldrin a oči mu podivně žhnuly. Jako by do něj vjela nová síla. Halldor měl pocit, že se Halldrin na setkání s hypsarky snad těší.
Šli dál a Halldrin čas od času vyslal někam mezi řídnoucí keře smrtonosný paprsek. Zářivé čáry mizely ve tmě stále častěji a když nebe začalo žloutnout a růžovět, mohli se i ostatní pokochat pohledem na desítky ztuhlých spících hnědých ještěrek. A Halldrin zabíjel.
Když se pohnul první hypsark prohřátý ranními paprsky, zastavili se a ulehli k spánku. Halldrin tentokrát nedovolil Sidýšovi, aby šel na lov, načrtl mu prstem před čenichem nějaké obrazce a kocour usnul jako zabitý. Halldrin spát nešel. Odmítl, aby ho někdo střídal na hlídce s tím, že zbytečný pohyb by mohl přilákat hypsarky a že by si s nimi stejně nikdo jiný neporadil tak dobře. A činil se znamenitě - do oběda nebyl v okolí jediný živý hypsark.
Když slunce zapadlo, nakrmil čaroděj kocoura, znovu jej uspal a vzbudil své druhy.
"Rád bych věděl, jestli vydržíte celou noc klusat,"zeptal se, zatím co chvatně jedli.
"Myslím, že jediný, o kom lze v tomto směru s úspěchem pochybovat, jsi ty," odtušil Torgný s upřímností sobě vlastní.
"Soudy kvapně hlásat
muži se snad sluší?
Běžec kdo je lepší
vědět budem brzy," usmál se Halldrin. "Takovou nehoráznost, Torgný Rudý, jsi ze své nevymáchané huby, doufám, vypustil naposledy."
"Pramalou chválou je rovněž
před činy chlubně se chvástat,," odpověděl krátce Torgný.
"Veršovat můžete na Brynnveledu," zamračil se Halldor. "A pokud si Halldrin myslí, že bychom měli běžet, pak poběžíme."
A tak se vydali lehkým vytrvalým klusem na východ směrem k Brynnveledu. Nemluvili a záviděli Halldrinovu kocourovi, který jediný se nesl. Je pravda, že Halldor si o bratra starosti dělal. Upřímně řečeno, vůbec nepředpokládal, že by Halldrin vydržel běžet třebas jen půl hodiny, a byl nesmírně překvapen, když byl Halldrin i po půlnoci stále v čele a nevypadal vůbec zadýchaně. Ještě přitom stíhal pobíjet hypsarky v dohledu.
"Jak to děláš?" sykl na něj, když se mu s ním podařilo vyrovnat krok.
"To Sidýš," vysvětlil Halldrin. "Protože spí, můžu mu sebrat značnou část síly. A kočky jí mají obrovské množství. Počkej, až se dostaneme na Brynnveled, pak asi zhebnu."
"Jiné řešení by se nenašlo?" zeptal se Halldor a Halldrinovy zuby se v bledém měsíčním světle zatřpytily v širokém úsměvu.
Víc už spolu muži nemluvili a hleděli, aby za noc urazili co nejdelší vzdálenost. Jako první začal zpomalovat Kormák, což ostatně čekali. Aniž by se o tom slovem zmínili, přizpůsobili svůj krok jeho a pevně doufali, že až se slunce začne zvedat nad obzorem, že v jeho záři zahlédnou siluetu Brynnveledu.
Tak se i stalo. Slunce se objevilo na obloze o něco výš, než čekali, protože už byli na dohled od Dankradu a zářivý kotouč musel překonat horské hřebeny, aby mohl seslat hřejivé paprsky na hřbety hypsarků spících v pláni pod Brynnveledem. Pevnost stála na osamoceném návrší, které však už tvořilo předprseň pohoří, a věnčila jeho vrchol jako majestátní diadém. Teď mohli proti zlátnoucímu nebi vidět jen její obrysy, ale i tak se dalo tušit, že je to hradisko neobyčejně pevné a že se k němu budou muset vyšplhat po pěkně strmém kopci.
Teď, když už začínalo být vidět, naskytl se jim obraz, při kterém se jim ježily všechny chlupy na těle. Široko daleko, kam oko pohlédlo, v přízračném světle vycházejícího slunce a mezi drobným mrholením, které se k ránu spustilo, viděli stovky, snad tisíce spících hypsarků, velkých jako honicí psi, a mezi nimi tu a tam dočista ohlodanou kostru - pokud to mohli na dálku rozeznat, tak šlo většinou o kostry hypsarčí, ale tu a tam zahlédli i lidské a několik koňských. Neležely tu dlouho, protože většina z nich ještě nebyla sluncem vybělená.
Slunce už se vyhouplo kus nad obzor a po pláni se rozlilo světlo a teplo a první hypsark se pohnul. Hned to také zaplatil životem, protože blízko něj stál Kormák, a jak se ukázalo, byť meč třímá neobratnou levičkou, je to ještě dost dobré na to, aby ještěrce uťal hlavu jednou ranou. A tehdy je Halldrin zarazil.
"Podívejte," vydechl a jako očarovaný hleděl k močálu, jímž prošli. Sledovali jeho pohled a spatřili, jak ze země roste duha. Pomalu se její dva konce šplhaly po ranní oboze do výše, než se spojily v obrovský, všemi barvami hrající most. A na jeho vnější straně se objevil ještě jeden duhový oblouk, sice už ne celý, ale přesto zřetelný a jasný. Zatímco okolní nebe bylo tmavošedé deštěm, obloha uvnitř duhy zářila nádherným růžovozlatým odstínem. Vypadalo to, jako by světlo vycházelo ne ze slunce, ale z vnitřku duhového oblouku. Jako by byl bránou do jiného světa. Torgný vyslovil tuto domněnku nahlas.
"Ale vždyť to je brána do jiného světa," usmál se Halldrin. "Ale málokdy je takhle dokořán. Vždycky je to dobré znamení."
"Dá se jí projít?" zeptal se Halldor.
"Chce to cvik," potřásl kudrnami Halldrin a Halldorovi bylo jasné, že tam už Halldrin byl.
"Takže se přestaneme kochat a vyrazíme dál," zavelel Torgný, propíchl nejbližšího hypsarka a rozeběhl se vstříc Brynnveledu.
Nejdřív zabíjeli ty, kteří se začali probouzet. A protože se probouzelo čím dál tím více hypsarků, vraždili pak už jen ty, kteří se na ně podívali, a pak ty, kteří zaútočili. Když se první pár hypsarčích spárů vznesl do vzduchu, aby se zaryl do těla kořisti, a když klesl k zemi sestřelen modrým sršícím stéblem, vzal Halldrin Kormáka za ruku.
"Teď přišel čas na další kouzlo," vysvětlil. "Od téhle chvíle se mě nesmíš za žádnou cenu pustit, protože dokud jsou naše ruce spojeny, kouzlo nás bude pokládat za jedno tělo a bude nás chránit oba. Jakmile by ses mě pustil a chtěl se mě znovu chytit, přijdeš o ruku, protože pro kouzlo budeš útočníkem," vysvětlil, volnou rukou učinil několik pohybů a nad hlavou se mu objevil průhledný narůžovělý kotouč rozměrů většího okřínu, tichounce prskal a bzučel a znatelně se chvěl.
"To je náš štít," řekl Halldrin. "Teď už se nemusíš starat o nic jiného, než abys pobil co nejvíc hypsarků, na které dosáhneš."
Netrvalo dlouho a pláň obživla. Ještěrky si protahovaly údy ztuhlé po přestálé noci, na hnědé kůži se jim leskly kapky deště a velké oči se znepokojením sledovaly čtveřici vetřelců. Za okamžik se na poutníky sneslo hejno létajících spárů a tehdy Halldor v duchu ze srdce děkoval Arambegil, že s ním Halldrina donutila jít, protože bez něj by tu všichni leželi roztrhaní na kusy během několika okamžiků. Halldrina chránil kouzelný štít, který byl vždy tam, kde se objevil útočící spár, chvílemi to vypadalo, jako by se kolem Halldrina a Kormáka vytvořila jakási růžová mlha, jak rychle kolem nich štít létal. Díky tomu mohl Halldrin ničím nerozptylován sestřelovat pařáty, které ohrožovaly Halldora a Torgnýho, takže se jim hodně dlouho žádný nedostal na kůži. Přesto, že se díky Halldrinovi cítili poměrně bezpečně, chvátali, protože byla otázka, jak dlouho vydrží Halldrin čarovat.
První utrpěl zranění Torgný. Jeden z pařátů, který Halldrinovi proklouzl, se mu zaťal do zad, pronikl pevnou kroužkovou zbrojí chrámových strážců, koženým kabátcem, halenou, kůží i svalstvem a Torgný ucítil, jak se mu drápy smekají po kostech.
"U Geteneka, Halldrine, sestřel to!" zařval strašlivou bolestí, protože drápy se zahákly o žebro a táhly.
"Nemůžu, zabil bych tě! Halldore, zbav ho toho!" vykřikl Halldrin, a hledal, kterému z hypsarků může pařát patřit, Přitom musel víc než kdy předtím chránit Torgnýho i Halldora, protože Torgný pro tento okamžik nebyl boje schopen a Halldor se mu snažil dýkou odříznout ze zad drápy dřív, než Torgnýmu odervou žebro od páteře. Halldrin viděl, že je to nad jeho síly, a tak raději vyčaroval nad Halldorem a Torgným druhý štít.
"Je to je na chvilku, dva zároveň dlouho neudržím!" zavolal na ně a dál pátral po hypsarkovi, který škodil Torgnýmu. Poznal ho ve chvíli, kdy Halldor do jeho pracky zarazil dýku, protože to byl jediný hypsark v okolí svíjející se bolestí. Halldrin jej jednou dobře mířenou ranou zbavil utrpení, svaly pařátu ochably a Halldor jej mohl z Torgnýova těla lehce vyjmout. Rychle mu ucpal ránu cárem pláště a zase se chopil meče.
"Ruším štít!" křikl na ně Halldrin a Torgný kývl hlavou, že ano, teď že už se zase bude bránit sám.
To už stanuli pod vrchem, na němž se tyčila pevnost Brynnveled. Sice k ní vedla stezka, ale tak příkrá, že Halldor vůbec nechápal, jak se mohou nahoru dostat koně, protože i on sám potřeboval ke šplhání po ní alespoň tři končetiny. Toho pochopitelně využívali hypsarkové, kteří začali útočit jako zběsilí. Halldor vždycky pobil ty nejbližší, rychle vyšplhal o několik stop výš a už jich měl kolem sebe zase jako much. Torgný díky zranění postupoval pomaleji, ale za to byl blíže Halldrinovi a jeho třpytivým střelám, které ho chránily. Kormák zastrčil meč, protože měl málo rukou na to, aby se mohl přidržovat při šplhání nahoru, ohánět se mečem a ještě za sebou táhnout Halldrina, který volnou rukou prostě kouzlit musel.
Než se dostali k bráně, utrpěli Halldor s Torgným ještě několik ran, ale žádná nebyla tak těžká jako Torgnýho první. Halldor měl pravou botu plnou krve a čvachtalo mu v ní. Když stanuli před bránou, došlo Halldorovi, jak se na hrad dostávají koně: od brány vedla kolem hradeb na druhou stranu návrší poměrně široká, pohodlná, nepříliš strmá cesta. Halldor sprostě zanadával a křikl na Kormáka, ať zatroubí na roh, aby jim konečně někdo otevřel. Přitisknuti zády k bráně pak odráželi, jak doufali, poslední útoky hypsarků.
Kormák musel zatroubit asi šestkrát, a dlužno podotknout, že troubil výborně, než se za branou ozvaly nějaké zvuky. Konečně se otevřela malá branka v jednom z křídel vrat, ale sotva na dlaň.
"Pojďte rychle dovnitř, ale po jednom a protáhněte se co nejužší skulinou, ať se za vámi ty mrchy nedostanou," nakázal muž, který byl skryt v šeru za bránou.
"První půjde Torgný, pak Halldor, pak Kormák," rozhodl Halldrin. "Budu vás krýt." a vytvořil tak hustou spršku modrých střel, že se jen jednomu z pařátů podařilo odrýt kus dřeva z brány, která byla zjizvena dřívějšími útoky hypsarků jako kůže bitvami ošlehaného bojovníka. Když uvnitř zmizel Kormák, Halldrin ještě chvíli zůstal a dorazil hypsarky, kterým předtím zmrzačil tlapy. Pak vklouzl za ostatními dovnitř, dvířka se zabouchla a těžká závora za nimi s rachotem dopadla do svého lože. Halldrin se vyčerpaně opřel zády o zeď. Růžový kotouč nad jeho hlavou ještě několikrát zasršel, zatetelil se a rozprskl se ve vějíř drobných červených jiskřiček.