O CESTĚ DO JIŽNÍHO EDAGWONU
nakladatel: Golem Ríša
rok vydání:1995
obálka: V. Válková
ilustrace: V. Válková
Kniha byla nominována na cenu ASFFH (Akademie sci-fi, fantasy a hororu) v roce 1995
nakladate: Wolf Publishing
rok vydání: 2005
obálka: Grigory Vyatkin
ilustrace: bez ilustrací
Čtyřdílná reedice se od prvního vydání liší tím, že je obsah dílu "O cestě do Jižního Edagwonu" zařazen chronologicky do toku děje.
OBSAH KNIHY
Gudleifrovi družinicí se spolu s dalšími muži včetně prince Beroharda na několika lodích vydali přes moře do Jižního Edagwonu. Jejich úkolem bylo přivézt zpět do Élladu ostatky krále Uda, Gudleifrova předka. On byl u rozdělení země Éllad, měl tedy být i u jejího sjednocení. Před čtyřmi stoletími však jeho kosti ze země Éllad odvezli Edagwonští mořeplavci a doma je vydávali za ostatky oblíbeného světce. Jedním z oněch Edagwoňanů byl Orland Hialranidul. Když se vydal do Élladu podruhé, uvěznil ho Orlyg na Getenekově štítě u Hnízd moudrých havranů, kde plyne čas neskonale pomaleji než jinde. Orland teď jako lodivod doprovázel Gudleifrovy družiníky do Edagwonu. Po přistání se s Éllaďany rozloučil a vydal se do svého rodného města. Vládce jižního Edagwonu, Gardellaca Chorust, se ovšem nemínil ostatků vzdát. Navíc se obával, že pokud by se do Élladu dostala zpráva o bohatství jeho země, mohl by očekávat útoky nájezdníků. Rozhodl se tedy Éllaďany povraždit. Éllaďané byli varováni, Haraldovi se s pomocí místního kameníka Gamuxpera podařilo Udovy ostatky ukrást a část Éllaďanů se zachránila útěkem z města. Arnwald, který se vracel pro zapomenutý amulet, byl zajat a Gardellaca ho odsoudil k trestu smrti umrskáním. Arnwald přežil a když se ho Gardellaca pokoušel mučením přimět k tomu, aby přijal jeho náboženství, zachránila ho bohyně Gani. Arnwaldov však ztratil stopu ostatních Éllaďanů, proto se vydal za Orlandem požádat ho o pomoc. Orland byl mezitím zatčen a za spojenectví s Éllaďany odsouzen k smrti skokem z ústesu do moře. Arnwald ho zachránil a pak spolu v malé bárce přepluli moře zpět do Élladu. Arnwald tak byl prvním družiníkem, který se vrátil do vlasti. Zbytek výpravy mezitím našel útočiště ve městě Uxaconě. Když bylo město tísněno Garedllacovým vojskem, několik členů výpravy odplulo s Udovými ostatky na sever do bezpečí. Přístřeší jim poskytli obyvatelé pobřežní tvrze v kraji, kde řádili Zergylové - šupinami porostlé, lidem podobné bytosti s mohutným zobanem. Zergylové chovali lidožravné koně, proto lovili lidi. Zabíjeli pouze muže, ženy ne, protože pouze s lidskými ženami mohli plodit potomky. Zbytek výpravy opustil Uxaconu, která už nemohla dále odolávat Gardellacovým vojskům, a uchýlil se pod ochranu pouštního národa Lakarínů. Území Lakarínů bylo pouze řekou odděleno od oblasti, kde žili Zergylové. Sian, Dangrud, Asgeirr, Waltheri, Harald, Morcat a Bald padli do jejich zajetí. Zachránilo je to, že si zergylí princezna vybrala jako otce svého budoucího dítěte Waltheriho, aniž tušila, že to není člověk, ale lesní mužík. Dítě, které pak porodila, nebylo potomkem člověka a nepřešlo na něj tudíž kouzlo, které činilo Zergyly tím, čím byli. Ze Zergylů se tak stali lidé. Zbytky Gudleifrovy výpravy se nakonec i s ostatky přes všechny peripetie dostaly zpět do Élladu, kde mezi tím vypukla válka mezi Gudleifrem a Widuwaltem.
UKÁZKY
ÚTĚK
„Zítra večer odejdeš,“ slíbila mu nezvedená princezna.
„Díky, Paleitolino. Budu ti nesmírně zavázaný, ale bohužel ti nemůžu poděkovat jinak než slovem.“
„Já víc nečekala,“ potřásla hlavou Paleitolina. „Nedělám to kvůli projevům vděčnosti.“
„Proč to děláš?“
Paleitolina pokrčila rameny.
„Nevím,“ přiznala upřímně. „Líbíš se mi, ale pro spoustu mužů, kteří se mi líbí, bych nehnula prstem. Víš, když jsem tě viděla u sloupu, říkala jsem si, že by bylo škoda, kdyby tak statečný a hrdý muž zemřel – a tak si myslím, že je správné, když v té věci něco udělám.“
„Nebojíš se, že strýc zjistí, žes mi pomohla na svobodu ty?“
„Co mi může udělat?“ rozhodila rukama Paleitolina. „Na pár dní mě někam zavře, nic víc. Potřebuje mě a má mě rád.“
„No, jen když si tím jsi tak jistá,“ řekl nepřesvědčeně Arnwald.
Paleitolina mu pak podrobně vysvětlila, co má dělat, jak se chovat mezi vojáky, a aby se snadno dostal z městské brány, dala mu list opatřený strýcovou pečetí, aby se mohl vydávat za jeho posla. Druhý den dostal Arnwald za úkol celý prospat, aby nabral síly na večer.
Se setměním Paleitolina Arnwalda probudila. Přinesla mu vydatnou večeři a vedle stolu na zemi už ležel na hromadě stejnokroj.
Když se Arnwald dosyta najedl – tušil, že to bude na delší dobu jeho poslední sousto –, oblékla ho Paleitolina do stejnokroje. Než mu navlékla drátěnou košili, položila mu na ramena na několikrát složenou jemnou látku napuštěnou jakousi mastí, aby ho kroužky do ran tolik nedřely. I tak se Arnwald cítil více než bídně. Nicméně v zrcadle se prohlédl se zalíbením. Vlasy mu princezna zapletla do copu, jak to Edagwoňané, pokud měli dlouhé vlasy, nosili.
„Muž, za kterého se budeš vydávat, se jmenuje Askut Gramma,“ poučila ho Paleitolina. „Je tu teprve tři neděle, nikdo ho ještě pořádně nezná, navíc pochází z pohraničí, takže tvůj přízvuk bude působit přirozeně. Jen zkus trochu šišlat.“
„Vynasnažím se,“ řekl Arnwald.
„Výborně,“ pochválila ho Paleitolina. „Takhle tě od rozeného Strangeraváka nikdo nepozná. Leda jiný Strangeravák, ale oni sem přicházejí málokdy. Tak pojď.“
Arnwald vyklouzl na chodbu a Paleitolina za sebou zamkla. Vzala Arnwalda za ruku a vedla ho spletí chodeb dolů k východu z paláce. Sešli po širokých, kobercem pokrytých schodech a ocitli se v malé dvoraně s mramorovými dlaždicemi. Na té nejvzdálenější dlaždici, u protějších dveří, stál Gardellaca zabrán do rozhovoru s majordomem.
Když uslyšel kroky, vzhlédl ke schodům.
Paleitolina na okamžik strnula, ale rychle se vzpamatovala a s provinilým úsměvem vedla Arnwalda dál. Arnwald sklonil hlavu, jak jen mohl, protože Gardellaca ho ještě nepoznal a Arnwald neměl ani jednu chuť, aby k tomu došlo.
„Paleitolino,“ řekl tiše a káravě Gardellaca, když kolem něj procházeli, „s hradní stráží bys přece jen neměla…“
„To je naposledy, strýčku,“ slíbila princezna a hleděla, aby už byli ze dveří venku.
„Počkejte,“ vzpomněl si v tu chvíli na něco majordomus a chytil Arnwalda za
rameno. „Vojáku, vyřiď panu Procoberovi, ať zítra–“
Silné prsty, které se Arnwaldovi nečekaně zaryly do levého ramene, mu způsobily takovou bolest, že se neovládl a zavyl jako vlkodlak. Majordomus cukl leknutím. Gardellaca v mžiku věděl, oč jde, skočil po Arnwaldovi a obrátil ho k sobě čelem.
„Tak ty…“ zasyčel. „Paleitolino, zklamalas mě! Majordome, zavolejte stráž a vzkažte katovi, že pro něj budu mít práci! A s tebou, milá neti, si to vyřídím později,“ pravil, aniž by spustil zledovatělé oči ze skučícího Arnwalda. „Až to porovnám tady s tímhle.“
Majordomus hbitě odběhl pro stráž.
„Strýčku, prosím tě, neubližuj mu!“ pokusila se Paleitolina, ale Gardellaca jí nevěnoval jediný pohled.
Arnwald sebral všechny síly, což mu nedalo velkou práci, protože jich měl poskrovnu, a vrazil Gardellacovi koleno do rozkroku, nevěda, že v Edagwonu je dobrým zvykem kněží kleštit. Jeho zásah tudíž nepřinesl kýžené ovoce. Gardellaca se rozpřáhl a uhodil Arnwalda pěstí do čelisti. Byla to rána tvrdá, vedená rukou zkušeného zápasníka, a odhodila Arnwalda až ke zdi. Ale Arnwald bojoval o život, a tak se, ačkoliv bolestí skoro neviděl, znovu vrhl po Gardellacovi. Tentokrát ho rána odmrštila do náruče přiběhnuvší stráže. Muži mu ihned zkroutili ruce za zády a nasadili pouta.
Gardellaca si urovnal sněhobílou kutnu a posunul modře vyšívanou čapku na správné místo.
„Do mučírny,“ řekl stroze, „ať je mistr kat připraven, než přijdu.“
„Strýčku, to nemůžeš! Nedělej to! Já jsem to všechno vymyslela!“ vrhla se Gardellacovi kolem krku Paleitolina.
Gardellaca ji od sebe odstrčil.
„Pohněvalas mne, Paleitolino!“ řekl zamračeně. „Nemysli si, že tebe nepotrestám. Ale nejdřív zúčtuju s ním.“
Paleitolina po něm šlehla zlým pohledem.
„Strýče,“ pravila, „jestli Arnwaldovi Drakobijci ublížíš, nepřizná ti město Yrglinsax mýto z lněného oleje.“
„Myslíš?“
„Jediný, kdo je s to přemluvit k tomu starostu Herlema, jsem já.“
„Zapiš si za uši, že město Yrglinsax mi přizná cokoliv si zamanu, neti. Zítra si o tom promluvíme. Majordome, zavřete ji do Červené věže o chlebu a vodě.“
Paleitolině se zlostně zúžily oči.
„Jestli mě tam necháš příliš dlouho, zhubnu a poblednu a nebudu ti k ničemu,“ upozornila strýce.
Tak daleko bych to nenechal dojít,“ usmál se Gardellaca. „Víš přece, že jsi moje nejmilejší neteř.“
„Jestli je to pravda, tak dej kvůli mně Arnwaldovi svobodu!“
„Tolik tě zase nemiluji,“ usadil ji Gardellaca. „Odveďte je!“
Majordomus uchopil Paleitolinu dvorně, leč pevně za paži a stráže neurvale postrčily Arnwalda ke dveřím.
„Je mi to líto,“ zavolala za Arnwaldem Paleitolina.
„Mně taky, ale nic si z toho nedělej!“ odpověděl Arnwald přes hlavy strážců.
Provedli Arnwalda částí hradu a u nízkých okovaných dveří v budově, o níž Arnwald věděl, že je v ní velká kaple, je čekal pacholek se svazkem klíčů. Podle hlasů, které zevnitř zaznívaly, se v kapli právě odbývala bohoslužba. Za dveřmi byly úzké strmé schody vedoucí kamsi dolů do černé tmy, kterou trošku rozptylovala jen zář pochodní prosvítající zpod dalších dveří. Když je pacholek otevřel, udělalo se Arnwaldovi špatně od žaludku, protože vedly do skutečně pečlivě vybavené mučírny, v níž čekal kat a další čtyři pacholci a v železném koši už řeřavělo uhlí. Když – nikoliv bez donucení – překračoval práh, bylo mu, jako by vstupoval do vlastní rakve.
Stráž zase rychle pelášila na denní světlo, pacholci Arnwaldovi svlékli ukradený stejnokroj a položili ho na žebřík. Ještě ho nenatáhli, čekali na Gardellacu, ale i tak to bylo pro Arnwalda kruté, protože vyvrácená ramena mu díky zpřeráženým žebrům a lopatce působila bolest daleko větší než tu působenou hranami žebříku, které ho dřely ho do rozbitých zad.
Gardellaca přišel brzy. S uspokojením zaznamenal, že je Arnwald už teď zbrocený potem a nemá daleko k mdlobám. Přistoupil k němu a zadíval se mu zpříma do očí.
„Vím, jak ti je, Arnwalde Drakobijče, a věř mi, že v srdci trpím s tebou. Ale jde mi o spásu tvé duše. Nehněvám se na tebe, že ses pokusil uprchnout, ani na svoji nerozumnou a dětinskou neteř, ale mrzí mne, že se jako hluchý a slepý odvracíš od toho, co ti nabízí naše víra, aniž jsi to poznal nebo jen projevil snahu to poznat. A přitom, setrváš-li v bludu, tvá duše bude po smrti vystavena mnohem horším mukám, než jaká zakouší tvé tělo teď. Nuže, Arnwalde Drakobijče, jsi stále tak zatvrzelý? Neodvrátíš se od svých… hm… Bohů?“
„Ne!“ zařval zuřivě Arnwald. „Ne! Tisíckrát ne, ty vymiškovaná nádhero, ty prašivý kozle, ty…“ bolest vzala Arnwaldovi slova od úst.
Gardellaca smutně pokrčil rameny a jakoby nerad se otočil ke katu.
„Mistře… buďte tak laskav…“
„Nebude můj křik rušit bohoslužbu?“ zeptal se jedovatě Arnwald. Z kaple sem totiž zazníval zpěv a bylo nasnadě, že hlasitější zvuky odtud bude slyšet nahoru.
„Lidé si budou myslet, že slyší nářek duší zatracených a posílí je to v jejich víře,“ řekl nábožně Gardellaca a kat započal s dílem.
Arnwaldovi pomáhala zlost snášet bolest statečně. Neunikl mu jediný sten, jen ještě více zbledl a po obličeji se mu řinul pálivý pot.
„V pekle tě čekají horší muka,“ upozornil ho Gardellaca po hodné chvíli. Arnwald zarytě mlčel.
Konečně se Gardellaca dočkal výkřiku. Okamžitě dal katovi pokyn, aby přestal. Pes už vyje, za chvíli se začne lísat k ruce, která ho trestá. Jen ho trošku popostrčit.
„Ještě máš možnost, Arnwalde!“ hovořil vemlouvavě. „Pochop, že je někdo, kdo tě s láskou přijme, stačí, když se k němu obrátíš! Uleví se ti!“
Arnwald jen těžce oddychoval a snažil se vytřást si pot z očí.
„Míjíš toho jediného, který na tebe čeká! K cestě, která je ti otevřená, se obracíš zády!“
Arnwald by byl měl sto chutí odpovědět mu něco peprného, kdyby to nebyla taková námaha. Navíc se mu už kalilo vědomí.
Gardellaca vida, že má Arnwald blízko k mdlobám, nařídil katovi přestávku. Polili Arnwalda ledovou vodou, aby se probral, a odvázali ho. Gardellaca dal přinést chléb a víno, aby se Arnwald posilnil.
Arnwald odlil z poháru, než se napil, trochu vína na zem, a do kalužinky, která se mísila s krví vytékající z jeho ran, položil kousek chleba. Sám nejedl, bylo mu zle.
„Co to děláš?“ zamračil se Gardellaca.
„To je úlitba Bohům,“ vysvětlil mu Arnwald a byl rád, že může Gardellacu podráždit. Doufal, že ho pak dá bez velkých průtahů popravit.
Gardellaca se zhrozil.
„Ten chleba a víno,“ pokračoval se zadostiučiněním Arnwald, „jsem obětoval Orlygovi a ten, kdo se ho dotkne nebo ho sní, zahyne strašlivou smrtí.“
Nebyl si tím sice tak úplně jistý, ale řekl by v tuhle chvíli cokoliv, jen aby Gardellacu ranila mrtvice.
„Hloupost,“ odpověděl Gardellaca, jehož Arnwaldova nezlomná tvrdohlavost pomalu přestávala bavit. „Dokážu ti, že to není pravda.“
„To jsem zvědav,“ řekl Arnwald. Tmělo se mu před očima.
Gardellaca se dotkl chleba prstenem s náboženským znamením a poručil jednomu z pacholků, aby jej snědl.
„Nedělej to,“ varoval ho Arnwald na pokraji bezvědomí.
„Jez!“ přikázal Gardellaca.
Pacholek se sice ošíval, ale pak vložil sousto do úst a opatrně polkl.
„No vidíš,“ ušklíbl se Gardellaca na Arnwalda, který právě omdlel. „Nic se nestalo.“
V tom okamžiku se chytil pacholek za žaludek a vytřeštil oči. Břicho se mu začalo nadouvat a nešťastník se počal svíjet v mukách na podlaze. Zdálo se, že chce něco říct, ale jen chrčel a oči se mu obracely v sloup. Z nosu a z úst se mu vyřinula krev. Náhle už obludně nafouklé břicho prasklo, vyvalila se krev a vnitřnosti a z rány vyskočil čtyřnohý netvor veliký jako pes a stále rostl. Kůže na jeho tygřím těle připomínala kůži ropuší, byla tmavá, nazelenalá a hladká, ocas, kterým stvoření bilo kolem sebe, měl na konci jedovatý štíří osten. Z nestvůrné baziliščí tlamy unikal otravný dech a krví podlité oči, mezi nimiž čněl býčí roh, upřeně pozorovaly muže v místnosti, kteří stáli bez pohnutí jako přimrazení hrůzou.
Když byla obluda velká jako jalovice, přestala se zvětšovat a zavrčela. Muži děsem ani nedýchali, natož aby se pokusili o útěk. Jen Gardellaca proti ní vztáhl ruku a chtěl ji zažehnat.
Sotva promluvil, netvor se na něj s temným zaburácením vrhl a na místě ho roztrhal i s katem, který se mu jako jediný odvážil přispěchat na pomoc. Zbylí pacholci se snažili dostat ke schodům nahoru, ale nestvůra jim zastoupila cestu
a dýchla na ně žhavým plamenem. Těm, kteří stáli blíž, ohořelo maso a byli na
místě mrtvi. Dva, kteří stačili uskočit a vyvázli jen s popáleninami, potom vyprávěli, že stvoření polklo Arnwalda a vskočilo stropem do kaple.
V kapli netvor zadávil kněze, který sloužil bohoslužbu, zle potrhal ty, kteří stáli nejblíž oltáři, a v kapli způsobil takovou spoušť, že musela být stržena, aby se nezřítila sama.
Potom rozbil okno, vyskočil z něj ven, a přestože neměl křídla, běžel pryč vzduchem, jako by měl pod tlapami pevnou zem.
Daleko od Siderma, poblíž hor, které tvoří hradbu edagwonské Velké pláně, se netvor snesl k zemi a vyvrhl Arnwalda ze svých útrob. Arnwald byl dosud v mdlobách, ale lezavá zima ho brzy přivedla k vědomí.
Rozmrzele nakrčil čelo, aniž otevřel oči, a stulil se do klubíčka. Ucítil, jak přes něj kdosi přehazuje hřejivý měkoučký plášť, spokojeně se do něj zachrul a chystal se, že usne. Jakýsi šestý smysl ho však upozornil, že cosi není v pořádku. A možná, že to nebyl ani tak šestý smysl jako to, že pod sebou cítil studenou mokrou trávu.
Kde to jsem? lekl se a otevřel oči. Kousek od sebe spatřil ženské nohy zahalené v řasnaté mechově zelené říze. Zvedl pohled výš. Žena měla na sobě podivnou zbroj z černozlatých šupin, která jí těsně obepínala tělo až ke kyčlím, obnažené paže měla zdobené stříbrnými náramky ve tvaru stočených hadů. Husté černé vlnité vlasy měla upravené do vysokého účesu, pleť měla nepřirozeně bílou, oči rudé jako rubíny a zprostřed čela jí rostl býčí roh.
Arnwald poděšeně vyskočil.
„Gani!“ vyjekl a zakrýval se pláštěm, protože byl nahý, tak jak ho netvor odnesl z mučírny.
Bohyně se usmála.
„Jsem ráda, žes mě poznal na první pohled, Arnwalde Drakobijče,“ řekla.
Arnwald byl naprosto zmatený. Teď už si nebyl jist ani tím, jestli je naživu nebo ne.
„Kdo by tě nepoznal, hněvivá Gani,“ vypravil ze sebe. Stejně jako Orlyga by si nikdo nespletl díky jeho čtyřem rukám, Gani byla nezaměnitelná kvůli svému býčímu rohu.
„Jsem už po smrti?“ osmělil se zeptat.
Gani se rozesmála.
„Kdeže, můj milý! Jsi víc živ, než jsi byl před chvilkou!“
Arnwald na ni vrhl tak zoufale nechápající pohled, že se slitovala a několika slovy mu připomněla nedávnou minulost a vylíčila mu i to, co se dělo, když nebyl při sobě. Arnwald si rázem všechno připomenul a udělalo se mu z toho tak těžko, že si musel sednout. Choulil se do černého pláště pošitého vraními pery a hodnou chvíli nebyl mocen slova. V hlavě mu až příliš ostře vyvstávaly zážitky z mučírny, dodatečně se roztřásl prožitou hrůzou a chtělo se mu strašně plakat, jenže se styděl před bohyní dát průchod své slabosti.
Gani se posadila vedle něj a objala ho kolem ramen.
„Jen si poplač, můj milý,“ řekla mu tichým, konejšivým hlasem. „Uleví se ti. Prožils toho v posledních dnech tolik…“
Arnwald zavrtěl hlavou, že plakat nebude, ale proti jeho vůli mu vyhrkly slzy a rozvzlykal se jako batole.
„No vidíš,“ řekla Gani, když se vyplakal z nejhoršího. „Všiml sis vůbec, že se ti všechny rány zahojily?“
„Nevím, jak ti poděkovat, rudooká,“ vzdychl zmatený Arnwald. „Smím se tě zeptat, proč ses rozhodla mě zachránit?“
Gani se na něj usmála svýma rubínovýma očima.
„Přece bych nenechala umučit svého chráněnce,“ řekla.
„Svého chráněnce?“ vykulil oči Arnwald. „Já jsem tvůj chráněnec?“ S hanbou si připomněl, jak často Gani opomíjel uctít oběťmi.
„Každý z Gudleifrových družiníků má přeci mezi námi svého ochránce,“ řekla Gani. „Cožpak jsi zapomněl na starou věštbu, kterou ti říkal praotec Amaler a určitě i král Gudleifr, že zemi Éllad sjednotí muž z Udova rodu, kterému Bohové Élladu přivedou jedenáct nejlepších mužů z celé země?“
„Já…“ Arnwald byl skoro zděšen, „jsem se nikdy nepokládal za nejlepšího muže v Élladu…“
„To tě šlechtí. Domýšlivost není zrovna ctností.“
„No, to není,“ souhlasil Arnwald.
Gani se rozesmála.
„No tak, Arnwalde Drakobijče! Vzpamatuj se! Copak nejsi rád, že jsi naživu, na svobodě, zdravý a nezmrzačený?“
„To jo,“ řekl Arnwald, „ale pořád si nejsem jistý, jestli se mi to nezdá.“
„Nezdá. Tady máš svoje šaty, obleč se a vrať mi můj plášť.“
Arnwald by byl přísahal, že tam, kam bohyně ukázala, předtím žádné šaty neležely, ale teď tu byly a Arnwald s chutí hupnul do vlněných nohavic. Gani se ohleduplně otočila zády, aby se mohl mladý bojovník obléci.
„Můj milý Arnwalde,“ přehodila si Gani přes ramena svůj plášť, „doufám, že se teď už budeš chovat tak, abych tě zase nemusela tahat z bryndy. Snaž se zůstat naživu co nejdéle vlastním přičiněním.“
TVRZ
„Kde je telátko?“ pověsil se na ohradu Kapulvar, když býčka nikde neviděl.
„Asi bude vzadu u krav,“ mínil Sima-Karol a podlezl břevno.
„Vždycky tu na nás čeká,“ odporovalo jedno děvčátko. „Není nemocný?“
„Co by byl nemocný,“ odbyl holčičku Vrabčák. „Předevčírem byl úplně v pořádku. Neviděl nás, to je všechno.“
Došli ke kravám, ale tele tam nebylo.
„Ztratil se,“ rozbrečela se holčička.
Sima-Karol se bedlivě rozhlédl kolem.
„Támhle spadlo břevno,“ ukázal na stranu u lesa. „Utekl.“
Děti spustily srdcervoucí nářek.
„Ticho!“ zahřměl na ně Sima-Karol. „Poslouchejte mě.“
Několik párů uslzených očí se k němu obrátilo.
„Takové telátko nemohlo utéct daleko. Půjdeme ho hledat. Je po dešti, nemusíme se bát Zergylů.“
Děti radostně zavýskly. Vrabčák už byl za ohradou a sledoval stopy, dobře viditelné v rozvlhlé půdě. Vydali se po nich a za chvíli se ocitli v lese. Dvě z pěti dětí, šestiletá dvojčata, byla v lese vůbec poprvé, protože než se naučila chodit, už měly děti les zakázaný, a tak z toho byla pořádně vyjukaná. I ostatní děti si připadaly náramně statečně a pokládaly výpravu za ztraceným teletem za báječné dobrodružství.
Sima-Karol, který byl přeci jen lepší stopař než Vrabčák, šel jako první, Vrabčák mu byl v patách a za nimi pobíhaly děti.
Hloupé tele šlo pořád hlouběji do lesa, byli už na cestě skoro dvě hodiny a Vrabčák začal mít obavy, že už se po nich doma shánějí, a vyslovil domněnku, že by pátrání měli nechat a honem rychle se vrátit. Ovšem děti svorně se Simou-Karolem rozhodně odmítly nechat býčka v lese. Duan-Seg chce přece místo něj koupit za rok valacha, připomínal Sima-Karol, a to Vrabčák musel uznat.
Za chvilku se dostali na uzounkou vyšlapanou pěšinku, byla to jelení stezička k napajedlu a telecí stopy se tu mísily se stopami vysoké.
„Poslyš, Simo-Karole,“ ozval se znovu Vrabčák. „Asi bychom se už opravdu měli vrátit. Je to dlouho, co pršelo, a nebude to tu bezpečné. A jsme daleko od břehu.“
„Je nov, to nevylézají,“ uklidnil ho Sima-Karol.
Cestu jim přehradil vyvrácený smrk, který s sebou strhl i mlází a vytvořil tak neprůchodnou pichlavou hradbu.
„Zatraceně, co je tohle?“ kopl do vývratu Sima-Karol.
V tom okamžiku se z vývratu vymrštilo kopí, proletělo mu hrudí skrz naskrz, a jak padající tělo změnilo jeho dráhu, zabodlo se Vrabčákovi, který stál kousek za Simou-Karolem, do levého stehna.
Děti zaječely, Vrabčák vykřikl, Sima-Karol táhle zachroptěl a sesul se k zemi.
Vrabčáka náraz porazil, svíjel se na zemi a skučel.
„To je past Zergylů!“ vyrážel ze sebe. „Utíkejte domů! Honem!“
Sám se pokoušel vyrvat si oštěp z nohy. Povedlo se mu to, ale postavit se nedokázal.
„Utíkejte domů!“ křikl na děti, které ochromené leknutím stály kolem.
„Co ty?“ namítl Kapulvar.
„Řekl jsem vám: utíkejte!“ řval skoro nepříčetně Vrabčák, snad aby křikem přehlušil bolest. „Já nedojdu! Vždyť se ani nepostavím! Na mě se vykašlete a běžte! Tak běžte, vy parchanti! Táhněte!“ křičel na zdráhající se děti. Plakal přitom a házel po nich šišky a kamení, které měl na dosah, aby je zahnal. „Běžte! Zmizte! Padejte odsud, nebo vás taky dostanou! Koukejte se ztratit, spratci! Všiváci! Prosím vás, utíkejte! Vám se nesmí nic stát!“
Děti konečně zmizely v lese.
Vrabčák si svíral ránu a s hrůzou pozoroval, jak mu z ní prýští spousta krve. Toho snad děsilo víc než bolest. Trvalo hodnou chvíli, než se vzchopil natolik, aby si nohu ovázal cárem urvaným z košile, ale krev jím hned prosákla.
Doplazil se k bratrovi.
„Simo-Karole,“ zavzlykal, ale mládenec neodpovídal. V hrudi mu zela strašlivá rána a kolem bylo plno krve. Rozšířenými zorničkami hleděl skrze větve kamsi k nebi a Vrabčák se marně pokusil nahmatat na jeho zápěstí tep.
Chvějící se rukou mu zatlačil oči. „Simo-Karole,“ zašeptal. „Bráško…“
Byl by se rozplakal ještě usedavěji, protože to, co viděl a zažil, bylo na něj příliš děsivé, ale hrůza ze Zergylů mu to nedovolila. Znovu se pokusil vyškrábat na nohy. Nepodařilo se mu to. Pokoušel se někam odplazit, ale tělo ho pomalu přestávalo poslouchat. Opřel se tedy zády o strom, k ruce si přichystal hromádku kamení, aby měl čím Zergyly zahnat, a v pravici sevřel jílec dýky. Vzpomněl si na jed, jímž Zergylové napouštějí své zbraně, a napadlo ho, že možná zemře dřív, než ho zrůdy najdou.
Zanedlouho se začalo stmívat. Vrabčák doufal, že děti jsou už z lesa venku. Zergylové stále nešli a chlapec umíral hrůzou. Několikrát se pokusil kousek odplížit, ale tělo ho vůbec neposlouchalo, nemohl zvednout ruku, hnout prstem. A rána bolela.
Svitla mu naděje, když si vzpomněl, že Sima-Karol říkal, že je dnes nov a že Zergylové nevycházejí. Snad se někdo odváží sem pro něj přijít a zachránit ho, děti by snad dokázaly říct, kde je. Stopy jsou také určitě zřetelné. Jenže sem pro něj nikdo nepřijde, protože už ho všichni pokládají za mrtvého. A on tu zatím sedí a chvěje se strachy a bolestí, a je přitom ještě stále živý, tak živý, až je mu z toho úzko, protože i když už ho jed úplně ochromil, nepociťuje, že by se mu kalilo vědomí, že by umíral. Sigelinda by určitě ještě dokázala vymyslet nějaký lék, aby ho zachránila.
Sigelindo, prosím tě, přijď sem, vzlykal Vrabčák, nebo mě zabijou. Já nechci, nechci ještě umřít. Je mi patnáct. To je málo na to, aby člověk umíral. Pomoz mi, jsi přece čarodějka! Nenechávej mě tu! Prosím! Vždyť já tě mám rád!
Kdyby mohl Vrabčák křičet, křičel by, jen aby ji přivolal, tolik byl v téhle chvíli přesvědčen, že jeho život závisí jen a jen na ní.
A křičel by i hrůzou, protože mu k sluchu dolehl praskot, jak se někdo prodíral křovím.
Za okamžik zahlédl za vývratem prvního Zergyla. Srdce se mu roztetelilo děsem jako ptáče vypadlé z hnízda. Ono je něco jiného postavit se Zergylovi jako muž muži se zbraní v ruce, jak se často holedbal, že by si troufl, a něco jiného je čekat neschopný jakéhokoliv pohybu, až si pro něj Zergylové přijdou a odvlečou ho do svého brlohu. Co s ním udělají?
Ať to bude cokoliv, bude to Vrabčáka stát život.
Zergyl vedl za uzdu překrásného vraníka a za ním šel druhý Zergyl s koněm.
„Podívej, úlovek,“ zaradoval se první Zergyl. „A jaký!“
„No ne, Susúle,“ podivil se druhý, „co tu dělali? Sem přeci lidé nechodí.“
„To je úplně jedno, Krijeku,“ smál se první Zergyl. „Sice jsme si šli pro laňku, ale upřímně řečeno, tohle mě potěšilo víc. Lidi se teď tak těžko loví a koně jsou divocí hlady. A my tu máme hned dva najednou.“
Susúl poklekl u těla Simy-Karola.
„Tenhle je mrtvý. A ten druhý?“
Zergyl zvedl Vrabčákovi hlavu. „Ne, ten žije. Ale už je pod vlivem gramandary.“
„To nevadí,“ mínil Susúl. „Tenhle větší vydrží koním tak na dva dny, když nebude moc horko. Tak toho druhého zabijeme až pak.“
„Je zraněný, ale myslím, že ty dva dny přečká.“
„Tak je naložíme,“ zvedl Susúl tělo a přehodil je přes sedlo svému koni.
Krijek vzal Vrabčáka do náruče.
„Je to ještě skoro dítě,“ zaváhal. „Neměli bychom ho raději pustit?“
„Krijeku, prosím tě,“ vzdychl Susúl. „Od té doby, co ti utekla ta ženská, jsi hrozně útlocitný. No tak je to dítě. A co má být? Koně se sice tolik nenažerou, ale pořád je to lepší než nic. I kdybys ho pustil, tak by přece zemřel. Má v sobě gramandaru a nemůže se hýbat.“
„Kolouchy taky nelovíme.“
Susúl se už naštval.
„Tak co sem lezl? Tohle byla past na vysokou, protože sem lidi nechodí. Kdyby zůstal hezky doma, nic se mu nestalo. Nalož ho a jdeme.“
Krijek už se dál nepřel a odnesl Vrabčáka ke svému koni, aby si ho přehodil přes sedlo.
Kůň lačně zavětřil čerstvou krev a zahryzl se Vrabčákovi do boku. Susúl udeřil koně pěstí do čumáku.
„Jedeš, ty mrcho! Podívej, jak je ten tvůj kůň hladový, a ty bys mu chtěl upřít kus žrádla!“ vyčetl Krijekovi.
„Ale nechtěl,“ zahučel Krijek a naložil Vrabčáka koni na hřbet.
Vrabčákovi se bolestí kalilo vědomí.
Tak ti koně jsou opravdu lidožraví, kmitlo mu hlavou, než ho obestřely mrákoty. Zergylové si mě ulovili. Já jsem pro ně lovná zvěř.
A bůhví, proč mu to přišlo hrozně směšné.
Děti mezitím doběhly domů.
„Proboha, kde jste byly?“ vrhli se k nim rodiče.
„Byl s vámi Dana-Vény a Sima-Karol?“ přiběhl Duan-Seg, který před chvílí připlul z města.
Děti jim s pláčem vypověděly, co se přihodilo. Když to uslyšela máti Belcolore, zhroutila se a Duan-Seg ji odvedl do jejího pokoje.
„Věděla jsem, že Sima-Karol takhle skončí,“ řekla třaslavým hlasem Sácha. „Znala jsem spoustu takových zbrklých a nerozumných mládenců a všichni dopadli stejně. Byl to milý a hodný hoch, je ho škoda,“ otřela si uslzené oči. „Ale víc je mi líto Vrabčáka.“
„Pojď, Sigelindo,“ vzal Randwulf zrzku kolem ramen. „Pojď, musíš uvařit máti Belcoloře něco, co by ji uklidnilo, po čem by spala.“
Věděl, že na smutek je nejlepším lékem starat se o trápení někoho jiného.
Sigelinda hbitě uklohnila lektvar pro máti Belcoloru a počkala u ní, až usne. Pak zašla za Jankiorou, která byla, jako ostatně vždy, když se mluvilo o Zergylech, ve své komůrce.
Jankiore seděla na lůžku s hlavou v dlaních a sotva vzhlédla, když Sigelinda vstoupila dovnitř.
„Poslyš, Jankioro,“ šla Sigelinda rovnou k věci. „Vím, že nechceš mluvit o tom, cos zažila v zajetí u Zergylů, ale musíš udělat výjimku, protože jde o život tvého bratra. Děti ho viděly ještě živého a jsou to tak dvě hodiny. Určitě víš, jak dlouho trvá, než jed, kterým Zergylové napouštějí zbraně, zapůsobí.“
Jankiore chvíli mlčela.
„Není to jed, který zabíjí,“ řekla pak tiše. „Gramandara způsobuje jenom ochrnutí. Člověk se nemůže hýbat. Ale může polykat, vnímá a je při vědomí.“
„Jak dlouho to působí?“
Jankiore pokrčila rameny.
„Nevím. Určitě několik dní. Viděla jsem lidi, kteří v sobě měli gramandaru a čekali na to, až je Zergylové zabijí a hodí sežrat koním. Dávají jim pít, aby vydrželi. Určitě aspoň čtyři dny. Déle nevydržel nikdo… nesežraný.“
„Takže Vrabčák je ještě živ…?“
Jankiore potřásla hlavou.
„V tom případě tam někdo musí jít a zachránit ho!“
„Neříkej to nikomu, Sigelindo,“ požádala ji smutně Jankiore. „Zergylové chodí na své lovecké cestičky zvečera. Už ho našli. Je to marné. Ať si všichni myslí, že zemřel rychle. Stačí, když se budeme trápit my dvě.“
„Dobře,“ řekla skoro slyšitelně Sigelinda a opustila ji.
Vytratila se na rybářské schůdky, které vedly na té straně tvrze, která byla odvrácená od pevniny, rovnou do moře. Často sem chodívala a hleděla přes moře k východu, kde ležela země Éllad, myslela na Balda a stýskala si. I teď.
Má učitelko, mluvila v duchu s dávno zesnulou vědmou, co mám dělat? Co mi poradíš? Nemůžu tam přece toho chlapce nechat, když vím, že ještě žije. Nemohu tady nečinně sedět, zatímco on čeká na smrt. Je přece povinností vědmy, aby lidem pomáhala. Sama jsi mě to učila. Nikdo z tvrze tam nepůjde, protože dnes není nov, jak se nešťastný Sima-Karol domníval, dnes je první den, kdy měsíc dorůstá, kdy Zergylové vycházejí. Nikdo tam nepůjde, protože je to nebezpečné a protože si beztak všichni myslí, že je Vrabčák mrtev. Jankiore jim to vyvracet nebude. Co mám dělat? Má učitelko, prosím, pomoz mi! Musím tam jít já! Nikdo jiný nepůjde! Nemůžu toho kluka nechat umřít jen proto, že mám strach! Ale musím se taky vrátit, jinak to Balda raní. Balde, Balde, proč jsme se museli v Uxaconě rozdělit? Tolik mi chybíš!
Sigelinda se rozplakala, ale pláč jí dlouho nevydržel. Zdálo se jí, jako by k ní vědma promluvila, ale možná, že to si jen sama vzpomněla na to, co má udělat.
Při večeři nenápadně přidala Tankredovi do jídla něco, po čem by měl hezké a hluboké spaní, protože dobře věděla, že ji hlídá jako ostříž. Pak si svázala do uzlíku několik důležitých věcí, nůž a hubku s ohníčkem, vzala si u sebe v komůrce mužské šaty, ve kterých se vloudila na Gudleifrovu loď, v kurníku chytila jednoho ze dvou kohoutů, zavolala Pelestu a vrátila se na schůdky.
Tam se převlékla do stejnokroje, ustřihla si pramen vlasů a hodila jej do ohně v hubce. Zaprskalo to a Pelesta frkla, jak ji do čenichu udeřil zápach spálených vlasů.
Sigelinda si se zkříženýma nohama sedla před oheň, rozpřáhla ruce a se zavřenýma očima s tváří obrácenou k zemi Éllad tiše mumlala nějaká zaklínadla. Pak vzala kohouta, podřízla ho a krví oheň ulila.
Z hubky se vyvalil dým a v něm spatřila hrozivého boha Arranga. Hbitě otevřela mrtvému kohoutovi tělíčko, vyňala z něj srdce a kohouta podala Arrangovi.
„Přijmi mou oběť, veliký Arrangu,“ zašeptala, „a vyslyš mou prosbu.“
„Mluv,“ řekl Arrang a vzal si od ní kohouta.
„Potřebuji projít hlubokým lesem, potřebuji najít jednoho chlapce z této tvrze, kterému jinak hrozí smrt. Dej mi sílu, ať se mi to podaří. Ať ho dokážu donést zpátky domů. Ať nezemře.“
„Moc Bohů Élladu je malá v této zemi,“ zavrtěl hlavou Arrang, „a nebude proto velká ani moje pomoc. Sněz srdce toho kohouta, vstoupí do tebe odvaha a síla, s jakou se ten pták vrhá do boje. Budeš mít bystré smysly a rychlé nohy. Budeš se umět skrýt tak, že tě ničí oko nevypátrá. To je vše, co pro tebe mohu
udělat.“
Kouř se rozplynul a Arrang s ním.
Moc toho není, ale aspoň něco, povzdechla si Sigelinda a s odporem snědla syrové, ještě teplé srdce. Stěží překonala nutkání ke zvracení.
„Tak pojď, Pelesto,“ pobídla vlčici a vlezla do studené vody. Dýku a mošnu s nezbytnými věcmi držela nad hlavou a brodila se kolem tvrze ke břehu. Vody tu bylo po prsa a zrcadlily se v ní hvězdy.
U shozeného břevna v ohradě dala Sigelinda Pelestě očichat umolousanou šňůrku z Vrabčákových vlasů, místo které mu před časem dala jinou a tuhle si bůhví proč schovala.
„Hledej, Pelesto, hledej,“ pobídla ji.
POUŠŤ
Na celém ochozu se tísnilo plno zvědavých Zergylů a uprostřed jedné z delších stran seděla na trůně Etyumnil s otcem. Bříško už měla pěkně kulaté.
„Nebere to nějak kvapem?“ podivil se tomu Bald.
„Tvrdila, že bude těhotná jen tři dny,“ pokrčil rameny Waltheri.
„Nechci se tě dotknout, tatíku,“ rýpl si Harald, „ale ten tvůj synek bude pěkné nedochůdče. To víš, práce kvapná, málo platná. Spěchej pomalu. Dvakrát měř, jednou řež.“
„Haralde, drž hubu,“ požádal ho Waltheri. „Já ta přísloví znám taky.“
Jedna železná vrata se otevřela a čtyři Zergylové přivedli doprostřed arény spoutaného Hryga. Krom toho, že byl naštvaný, vypadal dobře, zdálo se, že si Zergylové berou příkazy své princezny k srdci. Na pravé paži měl ještě čistý bílý obvaz, ale rukou už hýbal bez jakýchkoliv obtíží. Kazajku neměl, ale kožené náramky na rukou a na pravé přední noze mu nechali.
Zergylové mu sňali pouta a kvapem se do něj vzdálili, očividně se v jeho přítomnosti necítili dvakrát dobře.
Když za nimi zapadla železná vrata, Etyumnil povstala a ochoz se utišil.
„Moji milí poddaní,“ oslovila je s úsměvem. „Jsem ráda, že vám mohu ještě před zahájením bezpochyby skvostné podívané říct jednu krásnou novinku. Pozítří oslavíte příchod nového krále.“
Ochoz zaburácel takovým jásotem, že sebou i Dangrud škubnul, a Hryg si okatě uplivl. Princezna počkala, až Zergylové utichnou, a pak pokračovala:
„Na dnešní divadlo jsem se skutečně těšila, protože si od něj hodně slibuji. Jak vidíte, první je v aréně mladý Tarantrof. Nedejte se zmýlit jeho zjevem. Je to Jadruh, o němž jste všichni bezpochyby mnoho slyšeli, a Nannúsak, jemuž se ho podařilo před několika dny zajmout, si tím vysloužil mou nehynoucí vděčnost. Kdyby to byl kterýkoliv jiný Tarantrof, vybídla bych ty nejstatečnější z vás, aby s ním změřili síly, ale neudělám to ze dvou důvodů: jednak by z těch soubojů asi vždy jako vítěz vyšel Jadruh a jednak chci, aby do boje, který ho čeká, vstoupil odpočatý, protože to bude boj velmi těžký.
Ovšem můžete se těšit ještě na další zajímavou podívanou. Nannúsak totiž v Jadruhově obydlí ulovil sedm nádherných mužů a přivedl mi je sem. Ti půjdou do arény hned po Jadruhovi a slibuji si od toho velmi mnoho. Támhle si je můžete prohlédnout,“ ukázala na Gudleifrovy družiníky.
I Hryg se podíval tím směrem a usmál se na ně.
„A teď mi, Nannúsaku, podej svůj meč,“ požádala Etyumnil Zergyla, který stál vedle ní.
Nannúsak jí s úklonou žádanou zbraň podal a Etyumnil ji hodila do arény Hrygovi. Hryg od meče uskočil, jako by to byl jedovatý had.
„Zbraní tohohle psího syna bojovat nebudu!“ vzkřikl hněvivě.
„Nestav se na zadní, Tarantrofe Jadruhu,“ usmála se Etyumnil. „Nedávám ti jeho meč proto, abych se tě dotkla, ale proto, že je to široko daleko nejlepší zbraň a že ji budeš potřebovat.“
I to byla pro Nannúsaka velká lichotka. Kdyby neměl v obličeji šupiny, byl by se zapýřil.
Hryg zamračeně zvedl ze země meč, potěžkal ho, pečlivě prohlédl ostří a několikrát jím zkusmo švihl kolem sebe.
„Dobře, není nejhorší,“ kývl hlavou. „Ale svůj bych měl radši.“
„Tvůj má zlomenou čepel,“ pokrčila rameny princezna. „Vypusťte ještěra!“
„Proboha,“ zašeptal Asgeirr.
„U Orlyga, přes ještěry je Arnwald, ale tohle stvoření…“ zamračil se Dangrud.
Ve zdi pod nimi zaskřípěla železná vrata vytahovaná nahoru. Neviděli ještě, co z nich vyleze, ale Hryg už to viděl, ustoupil ze středu arény dál dozadu, lehce pobledl a napjal se na něm každičký sval. Kopyty neklidně podupával. Ztichlí Zergylové hleděli ke dveřím a čekali. Konečně zaslechli nějaký zvuk. Družiníci se nahnuli přes kamenné zábradlí, aby viděli pod sebe.
Morcant i Harald už měli s draky co do činění a i Waltheri se s jedním setkal v Labyrintu. Asgeirr si živě pamatoval ještěra v jezeře. Sian a Dangrud měli pro strach uděláno. Ale všem se zatajil dech, když uviděli to, s čím se teď měl Hryg utkat.
Jediné, co na tom zvířeti bylo opravdu krásné, byla barva. Jeho lesklá kůže byla o něco tmavší než jsou chrpy, na břiše přecházela do perleťově bílé. Ale jinak vypadalo jako noční můra. Nebylo zrovna obrovské, bez ocasu sotva dva a půl sáhu dlouhé, poměrně zavalité, ale přesto dost mrštné. Na krátkém krku, který tvořil plynulý přechod mezi tělem a hlavou, začínaly vyrůstat ostré trny, které se na hřbetě zvětšovaly a směrem k ocasu, dlouhému jako celé zvíře, se zase zmenšovaly. Hlavu mělo poměrně malou, zato tlama s mohutnými čelistmi plnými ostrých kuželovitých zubů vypadala, že by urostlého muže překousla vejpůl bez větších potíží. Nohy to mělo podobné ještěrčím, čtyřprsté a drápaté. Smrad z tlamy byl cítit i na ochozu.
Hryg před tou hrůzou, která se na něj valila ze dveří, mimoděk ještě ucouvl, ale pak si uvědomil, že pokud bude mít za zády zeď, nebude mít kam ustoupit, a popošel několik kroků ještěrovi vstříc.
„Dá se to vůbec zabít?“ zeptal se sám pro sebe Sian.
„Prý dá,“ odpověděl mu Zergyl, který je měl hlídat, ale který už byl duší v aréně. „Nemá nijak silnou kůži. Ale jak vidíš, ještě se to nikomu nepodařilo.“
Na Hrygovi bylo vidět, že se bojí. Ostatně kdo by se na jeho místě nebál. Věděl, že první útok přináší výhodu, protože jakmile se člověk začne jednou bránit, těžko už se k útoku dostane, ale pořád nemohl sebrat odvahu, aby souboj začal.
Obluda už vylezla ze dveří celá a ani se neotočila, když za ní s rachotem zapadly, protože už hledala v aréně kořist. Brzy ji našla a upřeně se na ni zadívala.
Hryg polkl. Uvědomil si, že v životě nepoznal, co je to opravdová hrůza. Až teď. A že taky vlastně ještě nikdy nebojoval o holý život. I tehdy, když zahynula jeho rodina, se rval spíš o to, aby pobil co nejvíc nepřátel, než o to, aby zůstal naživu.
Ještěr se natočil čelem proti Hrygovi a Hryg ustoupil několik kroků do strany, aby ho trochu zmátl. Ale ještěr si dával pozor, aby protivníkovi hleděl stále do očí.
Nedá se nic dělat, nebezpečí se čelí nejlépe tak, že se do něj vrhneme, pomyslil si Hryg a vyrazil proti zvířeti.
Ještěr byl však v rozporu se svým zevnějškem nečekaně obratný a Hryg byl rád, že jeho zubům unikl, aniž zasadil jedinou ránu. Nestačil si ani rozvážit, co podnikne dál, když se po něm ještěr vrhl a rozpoutal se divoký boj.
Družiníci z ochozu se zatajeným dechem sledovali, co se dole odehrává.
Hryg unikal obludě neuvěřitelně mrštnými obraty, každý sval na něm hrál, pohyby měl nevýslovně ladné a rychlé, zdálo se, že mu ani zraněná ruka nevadí. Pokaždé, když nějakým nepochopitelným způsobem unikl ještěrovi z dosahu, zapřel se pevně neokovanými kopyty do písku a rozkročen čekal, co bude dál. Ještěr opět zaútočil, Hryg mu opět unikl. Nepokoušel se zasazovat rány, protože doufal, že se mu podaří ještěra nejdřív unavit, uhonit, a pak že ho snáze zdolá. Jenže ještěr byl daleko vytrvalejší, než Hryg předpokládal, a po půl hodině, zatímco ještěr byl stále stejně rychlý, začaly být Hrygovy pohyby o poznání pomalejší, o poznání méně plavné a lehké. Všem bylo jasné, že už je pro Hryga zle. Že pokud teď rychle s ještěrem neskoncuje, ještěr brzy skoncuje s ním.
Bylo to jasné i Hrygovi, proto se pokusil přejít do útoku. Obratně se přitočil k ještěrovi z boku a vrazil mu meč do těla. Ještěr sebou smýkl a Hryg stačil jen taktak uskočit. Meč zůstal vězet ve zvířeti a Hryg byl bezbranný. Zoufale se rozhlédl kolem sebe, ale Etyumnil pohybem ruky zakázala hodit komukoliv Hrygovi do arény jinou zbraň.
Rozlícený ještěr se vrhl po Tarantrofovi. Hryg uskočil a hmátl po jílci, ale marně. Ještě několikrát se bezvýsledně pokusil přiblížit k ještěrovi natolik, aby se mu podařilo meč z jeho těla zase vytrhnout. Utržil přitom první zranění, ještěr mu tlapou poranil pravý bok a po kaštanové srsti crčela v hojných potůčcích krev a třísnila písek na zemi.
Hryg odběhl na druhý konec arény a opřen o zeď chvíli přemáhal bolest. Pak se rychle vrátil do středu bojiště, aby ho ještěr u zdi nepřekvapil.
Hrygovy pohyby a úniky byly teď ještě o něco pomalejší a těžkopádnější a ještěr byl stejně svěží jako na začátku boje. Přesto se Hryg vypjal k tomu, že se mu podařilo zase vytrhnout meč z ještěrova boku, což mu vyneslo hlučný potlesk celého obecenstva.
Hryg povzbuzen úspěchem zasadil ještěrovi ještě dvě nepříliš hluboké rány. Zdálo se však, že ještěra nejen neoslabily, ale naopak vyprovokovaly k ještě větší zuřivosti. Hryg se teď ocitl přesně pod místem, kde stáli družiníci. Mohli vidět, jak je bledý vyčerpáním a jak se mu na těle perlí pot.
Ještěrovi se podařilo Hryga zatlačit ke zdi, ale Hryg mu z posledních sil proklouzl, takže teď stál pod ochozem ještěr a prchajícímu Hrygovi podrazil ocasem nohy.
Hryg se zřítil do písku a než se stačil zvednout, rána tlapou mu odhalila stehenní kost na vnitřní straně levé přední nohy. Hryg zaržál bolestí a na pokraji vědomí ťal po ještěrovi mečem. Minul.
Než se ještěr stačil úplně otočit k ležícímu Tarantrofovi čelem, vyrval Sian Zergylovi, který je měl hlídat a který vzrušením div nepřepadl do arény, meč a skočil z ochozu ještěrovi přímo na záda.
Ještěr se leknutím zarazil právě v okamžiku, kdy se chystal zahryznout do Hrygova těla. Sian zvedl krátký meč obouruč nad hlavu, vrazil ho obludě mezi obratle krční páteře a pořádně jím zakvedlal. Ozvalo se chroustnutí, ještěr zachrčel a svalil se na zem. Sian z něj rychle seskočil, aby ho tělo nezalehlo, obluda křečovitě zaškubala končetinami a zdechla.
Sian si o zbytek meče trčící z jejího těla přeřízl provaz poutající mu ruce a vrhl se k Hrygovi. Hryg si svíral nohu nad strašlivou ránou, byl příšerně bledý, zpocený, rty měl semknuté a zuby mu drkotaly bolestí.
Sian si netroufl na ránu ani pohledět.
„To se spraví, Hrygu,“ konejšil hocha. „Mohlo to dopadnout hůř.“
Asgeirr dopadl na tělo mrtvého ještěra, po Sianově vzoru si uvolnil ruce a přiklekl k raněnému.
„Ukaž,“ jemně mu odtáhl ruce od rány a zběžně ji ohledal. „Kost bude v pořádku, to je to hlavní,“ uklidnil Hryga a rychle roztrhal svou i Sianovu košili, aby Tarantrofovi aspoň narychlo obvázal rány.
Teprve teď se Zergylové vzpamatovali a propukla nepředstavitelná vřava. Princezně trvalo hodnou chvíli, než je uklidnila.
„Prokázal jsi velikou statečnost, nosatý člověče,“ oslovila pak Siana a hned ho tím dožrala, protože jestli byl Sian na něco citlivý, pak na připomínky týkající se jeho nosu. „Obdivuji odvahu nejen u svých poddaných, ale i u lidí a Tarantrofů. Chtěla bych tě nějak odměnit. Přej si cokoliv kromě svobody, splním ti to.“
„Daruj Hrygovi život,“ vyhrkl Sian.
Etyumnil se nespokojeně zamračila.
„Nechceš si raději přát něco jiného? Neříkám to proto, že bych skutečně ráda viděla Jadruha mrtvého, ale proto, že je těžce zraněn a nejspíš vykrvácí a ty tak svoje přání vyplýtváš nadarmo.“
ILUSTRACE
Originály islustrací druhého dílu Wetemay se zachovaly. Ironií osudu je, že tyto ilustrace už byly reprodukovány kvalitně. V knize jich je méně než v prvním díle, všechny jsou celostránkové a otištěné v původní velikosti.
