Jak to všechno začalo...
(foto Atika České Budějovice, www.zamky-hrady.cz)
Začalo to tady, za tím okénkem vyznačeným šipkou, v červenci roku 1987. Když se zamkla brána za posledním návštěvníkem, zůstala jsem na zámku sama. A tak se začal rodit v domečku vrátného a zahradníka na Jemništi první příběh, který později rozkošatěl ve dvoudílnou Wetemau. Byl to příběh o tom, jak se Veselý Reiulf vydal ukrást stříbrnou podkovu z hradu paní Itis. Reiulf byl prvním Gudleifrovým družiníkem, se kterým jsem se setkala, a to, co jsem se o jeho dobrodružství ve Skalách dozvěděla, mne přimělo pátrat po tom, proč byla stříbrná podkova tak důležitá a kdo byli muži, kteří se mu vydali na pomoc. V jedné komnatě na zámku stály na komodě dva svícny zdobené bronzovými soškami lučištníků. Pojmenovala jsem je Randwulf a Harald, i když jsem o těch dvou prakticky nic nevěděla.
Reiulfův příběh byl ještě psán rukou do linkovaného školního sešitu A4. Teprve když jsem začala psát o tom, co mu předcházelo, ťukala jsem to do stroje.
(foto www.czechtourism.com)
Na stroji zapůjčeném z pracovny kastelána Ptáčka, na barokním stole a pod barokním zrcadlem, které jsme si se spoluprůvodkyní Lenkou natahaly do průvodcovského pokoje z depozitáře, za tím oknem, které je označené šipkou, se o rok později na zámku Duchcově rodil příběh o Tankredovi Bystrozrakém, jeho bratru Gundkerim Kopiníkovi a princezně Betlindis. To už jsem znala Siana a Dangruda, Černého Balda (moje tajná láska, než se oženil se Sigelindou), Morcanta a Haralda, Asgeirra, Arnwalda i Waltheriho a první část Wetemay se pomalu chýlila ke konci. Ve tvrdých deskách utěšeně přibývalo popsaných archů formátu A5, vždy po osmi listech, v hřbetě pečlivě sešitých bílou nití. Pak už desky nestačily a musela jsem si pořídit další. Až to dopíšu, říkala jsem si, nechám si to svázat a budu mí svoji vlastní knihu.
Sága o zemi Éllad a jedenácti družinících krále Gudleifra, jak stojí na deskách, byla dopsána 7. srpna 1990 ve 20:23.
O něco později začalo shánění nakladatele. Podařilo se mi získat seznam nakladatelů, obeslala jsem dvacet, kteří vydávali i knihy pro mládež. Odpovědělo pět, z toho čtyři, že nemají zájem. Jeden zájem měl. Ale redaktorka, která měla knihu připravit k tisku, chtěla provádět radikální změny v ději, chtěla dokonce i měnit jména, a tak jsem raději smlouvu rozvázala. V té době jsem se dozvěděla, že v časopise Ikarie vede Eva Hauserová poradnu pro začínající autory. A tak jsem sebrala rukopis (vzorně přepsaný na formát A4) a vydala se do redakce. Zaklepala jsem na dveře s nápisem Ikarie. Otevřel mi brýlatý hromotluk ještě o kus vyšší než já. Když jsem vykoktala, že hledám paní Hauserovou kvůli rukopisu, sdělil mi, že Hauserová tu není a ať ten rukopis dám jemu. Netroufla jsem si odporovat. Za pár dní mi volal. Já to vydám, oznámil mi stručně. Ten hromotluk byl Vlado Ríša, Wetemaa vyšla v lednu 1993 (přestože je v tiráži rok 1992) a Vlado vydal i druhý díl Wetemay (O cestě do Jižního Edagwonu), Hrútvang a v koprodukci s Netopejrem Ságu o Halldorovi z Mortaluny. Zprostředkoval vydání dalších knih v Mladé Frontě (Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi) a donutil mne napsat mé jediné tři povídky.