Nezapomeň

in: 2005: česká fantasy, vybral a sestavil Vlado Rísa, Praha Mladá fronta, 2005

in: Nowa Fantastyka 10/2006, překlad Anna Dorota Kaminska

 .....

Odolen si užuž chtěl oddechnout, vyrazit vítězný pokřik, když se na něj vrhl mohutný lucký válečník, urostlý jako medvěd, divoký jako rys, jehož drápy a zuby zanechaly na Odolenově štíhlém těle nesmazatelné stopy, plavý jako lán zralé pšenice, s jemnou, ještě skoro dětskou tváří. Rána, kterou Odolen zachytil štítem, byla drtivá a srazila Odolena na kolena. Odolen měl pocit, jako by mu Lučan urazil pravou ruku až u ramene, ale naštěstí jí mohl i nadále vládnout, klíční kost to vydržela. Odolen věděl, že právě tohle jsou případy, kdy se klíční kost může zlomit a pak hodně záleží na ranhojiči, jestli z muže bude nebo nebude mrzák. Lučan chtěl využít toho, že Odolen klečí, a rozmáchl se k dalšímu úderu, ale Odolen se stačil mrštně překulit přes rameno, takže Lučanova sekera místo do jeho lebky zajela hluboko do rozdupané hlíny. Odolen vyskočil a ťal po Lučanovi. Minul, Lučan byl stejně obratný jako on, uhnul a sekl. Odolen málem přišel o štít. Jestliže až do této chvíle únavu téměř necítil, souboj s obrovitým Lučanem ho začal rychle vyčerpávat. Jako by kouzelná moc opasku, který mu měl podle čarodějčina slibu dodávat nadlidskou sílu, slábla či úplně vyprchala. A Odolen poprvé v boji pocítil strach, že by mohl být zraněn či dokonce zabit. Odmítl se mu však poddat a začal Lučana zasypávat ranami. Zdálo se, že to Lučana překvapilo, sotva se stačil bránit, už neútočil a vbrzku ho Odolen jednou z dobře mířených ran zasáhl do levého ramene těsně vedle šíje. Sekera přerazila klíční kost a ostří zajelo hluboko do těla, až téměř k prsní bradavce.

            Lučan na Odolena překvapeně pohlédl. Pak mu z úst i nosu vytryskl proud husté krve. Na té jemné, půvabné tváři vypadala nepatřičně. Mladík se pokusil zalapat po dechu, ale zalykal se vlastní krví a síly ho opouštěly, zhroutil se k zemi a pád těla vyrval Odolenovi z ruky sekeru, Odolen vítězně zaryčel a pyšně se rozhlédl po bojišti. V uctivé vzdálenosti kolem něj stáli jeho soukmenovci, očividně už delší dobu pozorovali jeho souboj, poslední souboj této bitvy, protože bylo dobojováno a Lemuzové zvítězili, a teď, když obrovitý Lučan padl, začali také nadšeně hulákat.

            Odolen obrátil zrak k umírajícímu poraženému, chtěl si vzít jeho zbraně jako kořist, a ztuhl. Před jeho očima začalo tělo měnit tvar, stávalo se drobnějším, kypřejším, zakrvácený obličej na sebe bral jinou podobu, Odolenovi tak známou, drahou a milou -

            „Žíravo!“ zavyl Odolen a vrhl se k ní. „Žíravo! U paní Mokoš, co to má znamenat?“

            Dívčina sinalá tvář se křivila bolestí.

            „Čarodějka mi slíbila, že... že budeš... trpět... za to, žes... na... mě.... zapo... mněl,“ vypravila ze sebe Žírava s námahou.

            Odolen vzal její hlavu do svých dlaní.

            „Já nezapomněl,“ zašeptal zděšeně, „jen jsem se zpozdil... Celou zimu jsem lovil, abych mohl kožešiny vyměnit za krávy pro tvého otce... Jak sis mohla, Žíravo, myslet... Lásko moje...“

            Žírava zachroptěla, protože se dusila vlastní krví, ale přesto na rtech vyloudila úsměv.

            „Opravdu?“ zašeptala sotva slyšitelně.

            Odolen kývl. Z očí mu kanuly slzy a mísily se s Žíravinou krví.

            „Odolene...“ vzchopila se ještě naposledy Žírava, „sokole... zachraň... dítě... Už se... dere na svět...“

            Dívčiným tělem smýkla křeč a bezmocně zvláčnělo. Oči, které se do tohoto okamžiku na Odolena s láskou dívaly, se zahleděly kamsi daleko, daleko za něj.

            „Žíravo,“ zašeptal nevěřícně Odolen. „Žíravo, ne... Prosím tě... Žíravo!!“

            Odolen křičel její jméno, tiskl si bezvládné tělo na hruď a jeho druzi, kteří byli svědkem luckých čar, kolem něj zděšení mlčky stáli a netušili, jak mu pomoci.

            Odolen ucítil v Žíravině těle pohyb a uvědomil si, že i když matka zemřela, dítě dosud žije. Ale Žírava už neporodí a pokud mu Odolen nepomůže, bude vrahem nejen jejím, ale i svého nenarozeného dítěte. Něžně položil bezduché tělo na zem rozdupanou bitvou a vytáhl z pochvy tesák, jímž před řadou měsíců zabil rysa. Za okamžik se nad bitevním polem rozlehl pronikavý křik novorozeného chlapce.

.....

ilustrace Nikodem Cabala