Není cesty zpět

in: Časovír, vybral a sestavil Vlado Ríša, Praha Mlada fronta 2008

 

 

.....

 „Ticho!“ zařval Scaeva a všichni okamžitě zmlkli. Ačkoliv Gaius Martinus své otroky málokdy trestal, k ženě byl vlídnější a něžnější, než většina manželů, a svým dětem se věnoval od kolébky, požíval obrovského respektu. Nejen proto, že byl dobře o hlavu větší, než většina herkulanejských, a že se i v pětačtyřiceti letech troufl na palaestře poměřit s muži o dvacet let mladšími. Tu obrovskou vážnost – a také zvolení do úřadu duumvira dvakrát za sebou – mu získalo božské vnuknutí, díky němuž před šestnácti lety předpověděl ničivé zemětřesení. A byla to také Scaevova zásluha, že při zemětřesení zemřelo méně lidí, než mohlo, protože dokázal řídit záchranné práce tak promyšleně, že bylo mnoho raněných z trosek vyproštěno dříve, než dodýchali.

„Kde je ten zloděj?“ obrátil se Scaeva na správce.

Správce pohybem ruky rozehnal čeleď a zvedl ze země asi sedmadvacetiletého muže. Krev z rozraženého čela mu stékala přes obličej po hrdle až na prsa a jen s obtížemi stál na zraněné noze. Jeho výška budila úctu. S Gaiem Martinem si hleděli z očí do očí.

„Tuhle truhličku chtěl odnést,“ podal správce Scaevovi hladkou, leskle stříbrnou schránku bez viditelného zámku. Gaiovi Martinovi se rozbušilo srdce. Konečně…

„Ten mladík není zloděj,“ usmál se, „ale posel. Tu truhličku nechtěl ukrást, naopak ji přinášel. Předpokládám, že měl nakázáno odevzdat mi ji tajně a beze svědků, udělal to trochu nešťastně a z toho vzešlo tohle nedorozumění. Nemám pravdu, příteli?“ obrátil se na zloděje.

„Je to tak,“ kývl hlavou mladík, který rychle pochopil, že mu Gaius Martinus zachraňuje kůži.

„Vidíte, vše je v pořádku. Děkuji, že můj dům tak pečlivě hlídáte. Laelie, srdíčko, přines mi nějaké věci, abych tomu neštastníkovi mohl ošetřit rány, a ty, Talpo, nám dones něco k jídlu a pití. Ostatní běžte spát.“

Než Laelia a Talpa přinesli požadované, prohlédl Gaius Martinus mladíkovi rány, které mu čeleď způsobila vším, co jí přišlo pod ruku. Zvláštní pozornost věnoval noze.

„Zlomená není,“ usmál se pak spokojeně, „jen pohmožděná.“

„Zaplať pánbůh,“ oddechl si mladík, „ale bolí jak střep.“

„Není divu. Zřezali tě pěkně, jen co je pravda, ale nic z toho není vážného.“

Scaeva mladíkovi ošetřil rány, pak před něj postavil podnos s jídlem, který přinesl Talpa, a nalil do dvou pohárů těžké, sladké nemejské víno. Jeden vtiskl cizinci do ruky.

„Hoď to do sebe, Ondro, postaví tě to na nohy,“ řekl pak plynnou češtinou třiadvacátého století.

Mladíkovi vyklouzl pohár z ruky a roztříštil se na podlaze vyložené decentní mozaikou z drobných bílých a černých kaménků.

„To nemuselo být,“ poznamenal Gaius Martinus. „ty skleněné jsou tu dost drahé.“

Podal mu svůj pohár.

„Teď už opatrně, prosím tě,“ požádal cizince. Ten do sebe mlčky obrátil obsah poháru. Otřásl se, protože víno bylo silnější, než čekal, a do očí mu vhrkly slzy, jak se ozvala zhmožděná žebra.

„Jak to, že mě znáte? A že mluvíte česky?“ vyhrkl.

„Protože jsem taky Čech. Jako agenty pro Řím školí výhradně Čechy a Slováky, jediní máme R vrčícího psa, jak psal Cicero… Jsme tu oba kvůli jedné věci. Akorát že já tu na tebe čekám už devatenáct let.“

„Vy víte o…“ mladíkovy oči poplašeně zalétly ke stříbřité schránce.

Scaeva potřásl hlavou.

„Vím. Oba jsme tady kvůli tomu, ale každý z jiného důvodu, a já jsem vyhrál. Nemusí tě to trápit, udělals, co bylo v tvých silách a co ti nařídili. Našel bych to, i kdyby tě moji lidé nechytili, věděl jsem, kam to schováš. Nemohlo ti to vyjít. Klidně to pusť z hlavy. Teď jsme, synku, na jedné lodi. Ty a já, široko daleko v prostoru i čase jediní dva Češi, jediní dva současníci. Nenajdeš spřízněnější duši, než jsem já, a já nejsem taková svině, abych tě nechal projít tím, čím jsem musel projít sám, když jsem se sem dostal. Do rána už nějakou báchorku, která vysvětlí tvou přítomnost, vymyslíme.“

„Chceš se odstěhovat dřív, než…“

Gaius Martinus pohlédl směrem, kterým se nad Herculaneem tyčil Vesuv.

„Jo… Máme na to pár dní. Dům v Brundisiu už jsem koupil, rodina i přátelé vědí, že tam chci brzy kvůli obchodu odejít. Laelia z toho stěhování není nadšená, nikoho tam nezná, ale nereptá. Výhoda patriarchátu,“ mrkl Gaius Martinus spiklenecky na svého hosta. „Chystám to už rok. Čekal jsem jen na tebe.“

.....